Nastal čas, píše členům spolku Krachy cestovek advokát Jan Kalvoda

Podle renomovaného pražského advokáta Jana Kalvody nastal čas na koordinované uplatnění nároků členů spolku Krachy cestovek vůči České republice. Napsal to dnes členům spolku v dopise, který byl zveřejněn na portálu Krachy cestovek.cz.

Kalvodova advokátní kancelář připravila pro členy spolku koncept výzvy, adresované Ministerstvu pro místní rozvoj, jakožto první krok před podáním žaloby na náhradu škody za nesprávný úřední postup vůči státu. Text dopisu přinášíme v plném znění.

Vážení členové spolku,

máme  zato, že nejen začátek nové sezony – a riziko dalších turbulencí v cestovním ruchu – ale i vývoj rozhodovací praxe soudů nám dává příležitost, abychom Vás informovali o některých podstatných změnách v rozhodovací praxi soudů.

Jak víte, Česká republika se až příliš dlouho neumí vyrovnat s celkem jednoduchým problémem: obyčejně opravit vadný zákon, regulující režim a rozsah pojištění cestovních kanceláří pro případ insolvence. Mluvím o vadnosti zákona nejen pro jeho rozpor s unijní úpravou, ale zejména pro jeho dopad do životní reality klientů cestovních kanceláří. Neboť ti jsou jedinými konečnými adresáty legislativního zmatku.

Advokát Jan Kalvoda

I. Dovolte jen zjednodušeně rekapitulovat

·        Unijní právo (Směrnice Rady č. 90/314/ EHS z 13. června 1990) vyžaduje, aby zákonný režim zajistil, že zákazníci budou plně odškodněni za (byť jen zčásti) neposkytnutou službu a repatriaci. Jinými slovy, ukládá povinnost členskému státu takový stav zajistit; je na členské zemi, jak věc pojme v národním právu.

·        Česká republika se svého závazku zhostila tak, že uzákonila (minimální) limit pojistného plnění a to pohyblivou veličinou: pojistné plnění musí dosahovat minimálně 30 % ročních plánovaných tržeb z prodeje zájezdů nebo v případě, že tyto tržby mají být nižší než tržby v předchozím roce, na pojistnou částku minimálně 30 % těchto tržeb v předchozím roce.

·        Každý rok je stát nicméně konfrontován s tím, že pojištění na tuto zmíněnou minimální částku nestačí na plné odškodnění klientů. ČR se však zatím omezuje jen na veřejné přísliby „změny legislativy“, k nimž však nikdy nepřikročila.

·        Tady odbočím k jednomu dosud neuplatněnému právnímu argumentu a poznamenám, že povinnost státu reflektovat a měnit zákonnou regulaci není jen výsadou státu, ale i jeho povinností a ovšem i odpovědností. A to nejen vůči EU, ale i vůči občanům. Je to totiž tzv. kompetenční zákon, který ukládá již více než 50 let jednotlivým ministerstvům (právně ovšem státu, neboť ministerstva nemají právní subjektivitu) mimo jiné pečovat „o náležitou právní úpravu věcí patřících do působnosti České republiky“ připravovat „návrhy zákonů a jiných právních předpisů týkajících se věcí, které patří do jejich působnosti“.

·        Přetrvává zvláštní situace: všichni vědí, že problém je jen v nesprávné podobě zákonné regulace; stát sám pravidelně v návrzích novel zákona nedostatečnost stávajícího stavu výslovně přiznává; zcela obdobná právní regulace (rakouská) byla Soudním dvorem označena za nedostatečnou implementaci Směrnice: není pochyb, že příčinou kampaní neuspokojených klientů CK je vadná právní úprava a odpovědným je tedy stát sám.

·        Veřejně však stát svoji odpovědnost odmítá, tvrdí, že povinnost úplné náhrady nese pojišťovna bez ohledu k tomu, zda dostála zákonu co do limitu pojistného plnění a veřejně vyzývá neuspokojené klienty CK, aby své nároky soudně vymáhaly na pojišťovně.

II. Otázka odpovědnosti státu

Po letech, kdy české soudy neshledávaly možnost uplatnit vůči státu nárok na náhradu škody z titulu porušení povinnosti implementovat unijní právo, se počínaje rokem 2010/11 soudní  praxe – tlakem orgánů EU – změnila  a takový nárok je uplatnitelný.  Ústavní soud konstatoval, že nestačí „lakonicky“ konstatovat, že české právo nezná právní úpravu, na jejímž základě se lze domoci odškodnění od státu, pokud je škoda způsobena nesprávnou implementací evropského práva. Tedy, že soud je povinen na základě analogie práva takový návrh projednat.

III. Soudní spory, stav, tendence

Počínaje předloňským rokem registrujeme několik zákazníků CK, jejichž pojištění vyhovělo zákonnému limitu, ale nepostačilo k úplnému uspokojení nároků klientů. Tito zákazníci uplatnili rozdíl vůči pojišťovně. Příslušný soud (vždy jeden z obvodních pražských soudů) v několika případech nároku vyhověl. Odůvodnění bylo zprvu totožné (převzaté); soudy zcela pominuly námitku odpovědnosti státu za stav zákona a více či méně zdůraznily spotřebitelskou (privilegovanou) povahu pojistného vztahu. Pokud jde o spolek, předeslal, že bude třeba vyčkat rozhodnutí vyšších soudních instancí.

Nicméně, ze zprvu jednotné praxe soudů posléze vybočila rozhodnutí, zaměřená jinak, opačně; založená na předpokladu, že pokud český zákon předvídá minimální limit pojistného plnění a smlouva je tak uzavřena, nelze dovodit odpovědnost pojišťovny. Pokud jde o ochranu spotřebitele; není důvodu chránit spotřebitele  – klienta cestovní kanceláře, a naopak nechránit  spotřebitele  – klienta pojišťovny.

Jsme tedy v situaci, že v některých obdobných kauzách uspěje klient CK vůči pojišťovně, jindy naopak pojišťovna vůči pojištěnému a koneckonců vůči státu.

Jsme od počátku přesvědčeni, že ono druhé řešení je správné a odpovědnost nese stát. Jsme ale také přesvědčeni, že rozhodovací praxe českých soudů se musí sjednotit.

IV.

Konečně, máme zato, že je čas na koordinované uplatnění nároků členů spolku vůči České republice.

Postupujeme v tomto smyslu tak, že jsme pro členy spolku připravili koncept výzvy, adresované Ministerstvu pro místní rozvoj, jakožto první krok před podáním žaloby na náhradu škody za nesprávný úřední postup vůči státu.

V této souvislosti registrujeme, že ve dvou případech se již členové rozhodli příslušnou žalobu podat.

Vážení členové spolku, dovolíme si vás prostřednictvím vašich stránek informovat o vývoji problematiky průběžně a tak, aby se k vám podstatné informace dostaly co nejrychleji a co nejkomfortnějším způsobem.