Češi v Evropské unii

Je tomu zhruba deset let, kdy Benjamin Kuras napsal, že vůbec není jisté, zda se Češi někdy dopracují ke skutečné západní demokracii nebo v české kotlině zavládne podivná tržní ekonomika ovládaná mafiemi a korupcí prorůstající všemi úrovněmi politiky, ekonomiky a soudnictví, pro kterou výsledky voleb vlastně nejsou vůbec důležité. Nakonec ale připustil, že po dobrém nebo po zlém se to podaří, pokud to ale zase nezbabráme, k čemž máme silné sklony.

Petr Matějů

Proč dnes, týden před vstupem do EU připomínat tato na první pohled nepříliš uctivá slova na adresu „české cesty“ do rodiny vyspělých zemí? Co to má společného s tím, jak se Češi postupně stanou občany Evropské unie a česká společnost se (možná) stane standardní evropskou demokracií a společností? Důvod je prostý: naši cestu do Evropské unie zejména v posledním roce poznamenala schopnost zbabrat víc než je pro tak malou zemi zdrávo, počínaje množícími se špatnými zprávami o stavu našich veřejných financí, o nízké dynamice naší ekonomiky a zhoršující se konkurenceschopnosti, přes ostudu okolo jmenování komisaře, až po probíhající kalamitu s daňovými zákony. Z toho všeho plyne, že proměna, která  nás díky působení nového prostředí čeká, může být jen změnou k lepšímu, protože horší to už snad být nemůže. Lze tedy říci, že nás v EU čekají jen lepší časy? Tak jednoduché to není.

Studená sprcha ze Západu

Začátek bude určitě těžký. Když se zhroutil komunismus a poprvé po dlouhé době zavál vítr ze Západu, bylo to povzbuzující. Všichni nám fandili a pomáhali. Teď je situace jiná. Vstupujeme do společenství, kde přes mnoho byrokracie, která v tomto prostoru vládne, se přeci jen bude volně soutěžit, budou platit stejná pravidla pro všechny a pomoc bude provázena mnohem větší kontrolou, jak se s přidělenými prostředky nakládá, než se mnohým českým „vykukům“, kteří se nemohou dočkat „evropských peněz“, bude líbit. Dost brzo asi zjistíme, že nejsme tak dobří, vzdělaní a schopní obstát v konkurenci na evropském trhu práce, jak jsme si dlouho namlouvali. Studená sprcha ale probouzí lépe než vlažná. Není pochyb o tom, že celkový růst životní úrovně se dostaví. Jak brzy to pocítíme, bude ale záviset jen na našem odhodlání bez dalších odkladů uskutečnit všechny reformy, které zatím pouze předstíráme.

Evropské fondy nepochybně umožní účinněji bojovat proti chudobě a nezaměstnanosti a společenství zákona, do kterého vstupujeme, bude rozhodně méně tolerantní ke korupci než zatím byla naše politická elita a justice. To by mělo v delším časovém horizontu umožnit zmenšení nespravedlivých rozdílů mezi chudobou a bohatstvím. Přirozené nerovnosti v životní úrovni způsobené vzděláním a schopností adaptovat se na nové podmínky však spíše porostou. Nových šancí totiž využijí lépe ti, kteří na to budou mít. Prostě, kdo se probudí rychleji, bude mít větší šanci využít výhod vstupu do EU. Kdo naopak zaspí, pocítí to ve ztrátě šancí a i na životní úrovni. Diferenciace naší společnosti se tedy zřejmě bude dále prohlubovat podle schopností  a výkonu, což někteří rovnostáři tesknící po zlatých starých časech, kdy jsme měli všichni zhruba stejně málo, ponesou s nelibostí. Pokud instituce EU přispějí k vynucování práva a česká politika se vymaní z působení korupce a předpotopních ideologických schémat, což snad posílí její věcný charakter a schopnost řešit skutečné problémy, pocit celkové sociální spravedlnosti by se mohl začít  zvyšovat. Aniž si to uvědomujeme,  pro dobrý životní pocit je to velmi důležité.

Vliv migračních procesů

Naše členství v EU nevyhnutelně urychlí migrační procesy. Staneme se zemí, ze které bude snadno odejít ale také do ní bude přicházet stále více lidí jiných národností. To bude mít na naší společnost mnohem větší vliv, než si dnes asi dokážeme představit. Nebudeme totiž už jen přestupní stanicí na cestě „na západ“, ale mnohé rodiny přicházející z východu či z jihu u nás budou hledat domov. To změní profil imigrantů: bude ubývat mafiánů a příležitostných nekvalifikovaných dělníků a bude přibývat lidí toužících po stabilním a dobrém zaměstnání, po domově a dobrém vzdělání pro své děti. Pokud tuto výzvu dokážeme přijmout, přispěje to ke zvýšení naší zatím dost nízké tolerance vůči národnostem a etnickým skupinám. Postupně bychom se tak mohli opět stát zemí, kde se budou mísit jazyky a kultury, tentokrát již bez střetů zakládajících věky se táhnoucí pocity křivd. Bude to trvat dlouho, ale jinou cestou vývoj může jít jen těžko.

Značná imigrace, která nás čeká a na kterou se musíme připravit, by měla pomoci zpomalit proces stárnutí naší populace a obnovit její demografickou vitalitu. Pokud budeme imigrantům a jejich dětem schopni nabídnout pocit bezpečného domova a možnost získat dobré vzdělání, zpomalení procesu stárnutí se za čas příznivě projeví v naší ekonomice už jen tím, že se začne zlepšovat zatím stále se zhoršující poměr mezi počtem ekonomicky aktivních a důchodců. Jednoduše řečeno: naše společnost by se v perspektivě dvou až tří desetiletí měla stát otevřenější, tolerantnější, pestřejší a mohla by už vypadat i trochu mladší než dnes.

Ačkoli je jasné, že to, jak se nám v EU povede, bude záviset převážně na nás, nelze nechat stranou to, jak si povede EU jako celek. Zatím to s její konkurenceschopností nevypadá nejlépe. Ačkoli některým malým zemím se daří, ty větší, které budou do značné míry určovat dlouhodobý vývoj EU, zůstávají v pasti štědrých sociálních systémů, na které si ale již nedokáží vydělat. Pokud se celá Evropa nevymaní ze zajetí socialistického pojetí rovnosti a sociálního státu a nezavane svěží vítr liberalismu, bude i naše probuzení pomalé a výhod vstupu do tohoto společenství se dočkají až naši pravnuci.