Česká kultura

Proč Česká republika dotuje kulturu snad nejmenší částkou v Evropě? Proč se náš stát už 14 let chová, jako kdyby kultura byla jen problém jednotlivců? Přináším zprávu o jednom úpadku a velké lhostejnosti.

Tereza Brdečková

Je česká kultura v koncích pro nedostatek peněz? Může se stát, že úplně zanikne, pokud ji stát víc nepodpoří? Tahle často opakovaná otázka zní logicky, ale ve skutečnosti nedává smysl. Stejně tak bychom se mohli ptát, zda Češi přestanou mít děti, pokud se zruší daňové úlevy pro rodiče, přídavky a dotace pro školy. Ovšemže se děti budou rodit dál. Bude jich ale ještě méně a budou to mít velmi těžké. Stejně tak se vždycky všude najdou lidé, kteří cítí vnitřní nutnost psát, malovat nebo hrát divadlo. Jenomže některé země jim v tom pomáhají, jiné jim to zakazují a další soudí, že je to jejich soukromá věc. Správná otázka tedy spíš zní: Proč Česká republika dotuje kulturu snad nejmenší částkou v Evropě? Proč se náš stát už čtrnáct let chová, jako kdyby kultura byla jen problém jednotlivců?

Od Máchy až po Listopad

Jedno z vysvětlení leží v minulosti: v době obrození se česká kultura začala utvářet jako zbraň. Nestála sama o sobě a nebyla spontánní. Vlastenecky naladění spisovatelé, hudební skladatelé, malíři a architekti ji od počátku devatenáctého století koncipovali jako obranu proti politickému a národnostnímu útlaku. Od dob Karla Hynka Máchy byla česká kultura až do roku 1918 plnohodnotnou zbraní v rukou Čechů proti Rakousku, proti Němcům. Ve dvacátém století byla kultura tak důležitá, že totalitním režimům stálo za to zavírat umělce do vězení a do koncentráků, vypovídat do exilu, brát je jako rukojmí, zabavovat jim psací stroje.

Většina evropských kultur (hlavně těch velkých) se vyvíjela jinak, přirozeněji. Italská nebo francouzská kultura jako celek nebyly nikdy namířeny proti nikomu a jejich právo na existenci nikdo nezpochybňoval. Jejich dějiny jsou prostě dějinami místního myšlení a tvořivosti. Obrozenci ovšem věděli, že česká identita bytostně souvisí s kulturou, že se právě o ni opírá. Náš jazyk by neměl bez kultury smysl a zůstal by dorozumívacím prostředkem nižších vrstev. Proto si Češi postavili Národní divadlo, podporovali svou hudbu, psali, kupovali české obrazy a zavedli mimořádnou kulturu překladu z cizích jazyků. To, že sto let de facto řízeného vývoje vyústilo v geniální umělecká díla, která nenesou stopy tohoto „umělého oplodnění“, že máme Dvořákovu či Janáčkovu hudbu, Holanovu poezii či třeba Formanovy filmy, tedy hodnoty, které nejsou provinční, není samozřejmost, ale skoro zázrak. Česká kultura je typická, nezaměnitelná, má svou vnitřní velikost a místo na mapě Evropy. Rok 1989 se proto zdál být pro ni velkou šancí – vždyť i prezident Václav Havel byl dramatik a v parlamentu zasedli známí hudebníci a spisovatelé. Společnost však místo toho zabředla do neplodné debaty o tom, co to vůbec kultura je a zda ji k něčemu potřebujeme. Jistou roli v tom hrál odpor k leckdy podezřelým komisím a vůbec k lidem, kteří si osobují právo soudit, co zaslouží státní podporu a co ne. Výsledkem byl vratký konsenzus, že z rezortu kultury se má podporovat oprava památek, Národní divadlo, Česká filharmonie – a na ostatní jde zbylý zlomek státního rozpočtu. Už dva roky po převratu mohl ministr kultury, spisovatel Milan Uhde, ke zděšení kulturní veřejnosti prohlašovat, že jeho rezort by se měl zrušit a že svou kulturu můžeme ponechat trhu. Korunu tomu nasadil Václav Klaus, když ve stejné době pravil, že umělec, který se nedokáže uživit, asi nebude žádný génius. Jako kdyby umělecký talent a schopnost vydělávat peníze nějak souvisely.

Karty se znovu rozdávají

Letos, kdy vstoupíme konečně do EU, se kultura znovu naší významnou zbraní stává. Národní kultura je v EU image, který nepřímo ovlivňuje řadu zakázek a dohod, podporuje turistiku a napomáhá orientaci. Jejím prostřednictvím se země zviditelňují. Kulturu by měli u nás podporovat hlavně ti politici, kteří se tolik bojí, že ve sjednocené Evropě ztratíme národní svébytnost.

Teď už nejde jen o to, jestli se za dva roky natočí pět nebo patnáct filmů a jestli malé literární časopisy dostanou o milion korun víc. Jde o celou koncepci. Česká kultura nutně potřebuje podstatně víc peněz a průhledný systém programů a podpor; nad tím vším není třeba sto let diskutovat, lze se poučit ve stejně velkých zemích, kde to léta funguje – v Holandsku, Maďarsku či Dánsku. Potřebuje jasnou reprezentaci navenek, například prostřednictvím Českých center, která dnes mají leda tak na vlastní provoz. Co tomu brání, když rezortu by stačilo 1 % z rozpočtu (místo současných 0,6 %), tedy zlomek dnešních investic do dálnic? Politici vycházejí z názoru, že „oni“ – umělci a lidé v kultuře – „si vždycky nějak poradí“. To je pravda. Ale byli by profesionálně lepší a bylo by jich víc, kdyby je v tom stát nenechával samotné – náš trh je příliš malý a nikdy nebude větší. Nikdo neříká, že dobrý český film nebo kniha jsou vždy prodělečné, ale většinou to tak je a nemá to co dělat s kvalitou.

Problémy české kultury jsou obsaženy v tom, co není, a nikoli v tom, co navzdory potížím vzniklo. Nakladatelství si často nemohou dovolit redaktory, takže knihy vycházejí s chybami. Spisovatelé nedostávají honoráře a filmaři se jich občas vzdávají. Jsme asi jediná bohatá země, která nedotuje překlady svých knih do cizích jazyků a nevychovává si překladatele z češtiny – naše současná literatura se proto skoro nepřekládá. Na filmy přispívá jen zmenšující se Státní fond na podporu kinematografie, z divadel děláme čistě komerční podniky. Nemáme v podstatě žádný systém stipendií. Je nám lhostejná umělecká tvorba začátečníků, menšin a přistěhovalců, přičemž právě oni by mohli naší „knedlíkové“ současnosti přinášet cenné impulzy zvenčí. Filmy a knihy vytvořené přistěhovalci tvoří vitální část produkce v Británii, Francii, Německu a celé Skandinávii.
Je třeba vyvrátit mýtus, že svou kulturu podporují jen velké země s kulturní tradicí. Island, země s dvěstětisícovou populací, investuje poslední desítky let velké částky do vlastní kultury a jazyka, protože bez systematické péče by je čekal přechod na jiný jazyk, možná angličtinu, během dvou generací. Do propagace a rozvoje domácí kultury ale hodně investuje i Mexiko nebo Brazílie – země, které opravdu nemají peněz nazbyt. Velká část viny za zanedbaný stav české kultury padá na hlavu ministra Pavla Dostála, který nemá jinou vizi než se udržet u moci a za pět let si neuměl poradit s hloupou Zemanovou průpovídkou, že „s větším rozpočtem by rezort uměl spravovat i cvičený foxteriér“. Ale není v tom sám. Z dob komunismu u nás prostě přežívá názor, že kultura je něco navíc, jakýsi luxus, že ekonomika je základna a kultura nadstavba. Kdyby to byla pravda, nedostal by se člověk ani k jeskynním malbám. Kultura je přece přirozený projev identity, stejně jako řeč nebo životní styl. Zachraňovala duševní zdraví za válek a v koncentračních táborech, má terapeutický význam a především je zprávou o nás samotných vysílanou do budoucnosti.

Perfektnější perspektivu, please

Česká kultura nemůže zaniknout, dokud budeme česky číst a myslet, dokud se budeme cítit Čechy. Ale může trvale upadat, a to se také děje. Kdo tomu nevěří, ať se jen zběžně vrátí k vrcholnému údobí české kultury mezi dvěma válkami – třeba k tehdejší literatuře nebo divadlu. Tento úpadek by nám neměl být jedno. Nedostatek veřejného zájmu o kulturu totiž vždy souvisí s rostoucí lhostejností k vlastnímu jazyku a k pocitu národní svébytnosti vůbec. V dlouhodobé perspektivě se může stát, že českým autorům se začne vyplácet pěstovat dvojjazyčnost a psát třeba anglicky (trh bude větší a uznání možná také). Čeští umělci se přestanou vztahovat k domácí tradici, protože jí nebudou rozumět. Etapa od Máchových dob po současnost se tak za sto padesát let může historikům jevit jako málo významná epizoda v dějinách středoevropského etnika, které se vzdává malého slovanského nářečí, aby přijalo nějaký výhodnější jazyk. Pokud se nám taková představa nelíbí, měli bychom nejen rychle investovat do školství, ale i velkoryse podpořit domácí kulturu.