Český vstup do EU: Pozor na kocovinu, euroeufemisté

Pár dní zbývá do referenda o vstupu do Evropské unie. Země se začíná ostře dělit na ty, co jsou pro a na ty, co nikoliv. „Eurorealismus“ ODS i „měkké komunistické“ odmítnutí vstupu jsou notoricky známé. Jak ale vidí vstup „euroeufemisté“? Ano, to jsou ti, kteří ve vstupu vidí většinou jenom výhody a problémy zastírají nebo je zcela bagatelizují. Ve svém proevropském nadšení, plném lyrických eurozítřků, ale zapomínají, že jejich andělské aktivity mohou vyvolat velmi brzy silnou „evropskou kocovinu“. Teď ne, až po vstupu…

Josef Brož

Dobrou ilustrací byly nedávno články Moniky Pajerové „Vstupem suverenitu získáme“ (MfD, 5.5.) a Tomáše Sedláčka „Kdo se bojí Evropské unie?“ (MfD, 20.5.). Oba články spojuje snaha o pohled růžovými brýlemi za pomoci ohraných klišé a floskulí, kterým snad sami nevěří. Pajerová, která si teď vypomáhá svým čerstvě založeným sdružením „ANO pro Evropu!“, útočí nonsensem. Sedláček nasazuje odpůrcům rovnou psí hlavu. Podle Pajerové vstupem získáme suverenitu, podle Sedláčka za odmítnutí vstupu již dnes mohou komunisté a ODS.

Ztráta vize

Předně, není pravda, že vstup do této organizace je završením „návratu do Evropy“. Na tento, dnes již poněkud mystický slogan začátku 90. let, si pamatují snad jen veteráni Dienstbierovy diplomacie. Z dnešní perspektivy je tento názor krystalickou iluzí; aktéry té doby omlouvá snad naivita a dobrá vůle učinit z Československa křižovatku nové Evropy. Dvojitý Nelson, který české společnosti nasadil tandem ministrů Klaus-Zieleniec poté, byl dostatečným chvatem, jímž tato vize padla na kolena. Klausův „český zázrak“ v podání Josefa Zieleniece se v diplomacii vyznačoval ignorantstvím, pohrdáním přirozenými spojenci (Polsko, Maďarsko) a servilními příjezdy na bavorské dýchánky.

Ne, Evropa po Maastrichtu již opravdu nebyla Evropou v čase pádu železné opony. Obavy převládly nad euforií a „rozšiřování“ (o význam sjednocení se už přeli jenom mezi Berlínem a Bonnem) nahradilo „prohlubování“. Pomalé české vystřízlivění z Klausovy privatizace odhalilo míru iluzí, skrytou za fasádou domu, která se omítala narychlo čerstvou omítkou. Na dvoře zatím hnily zbytky z komunistické žranice a ze skříní vyskakovalo stále více kostlivců. Ano, napadat EU, že je „příliš socialistická“, zní z úst českých politiků opravdu směšně.

Směšné ale není ptát se, zda je EU tak skelně demokratická. A ptám se, i když vím, že Klaus učinil z Česka v evropských triedrech centrum evropského zločinu. Přesun majetku, nad jejímž množstvím by se tajil dech i byrokratům z Chirakovy pařížské radnice, byl opravdu v Evropě, co do rozsahu, unikátní. Není ale pravda, že by v EU nebyly vedle Jacquese Chiraka a jeho „demokratické imunity“ příklady praktik, které nepatří k salónním ctnostem. Krátce: Na jakých základech stojí demokracie Silvia Berlusconiho? Kolik vlivných politiků a soudů navštívilo v belgickém Charleroi orgie pedofila Marka Dutrouxe? Má Wolfgang Schüssel v koalici se Svobodnými před Bohem čisté svědomí? Nakonec: Kolik stál daňové poplatníky osobní zubař evropské komisařky Edith Cressonové?

Největším paradoxem referenda o vstup do Evropské unie je její většinová neznalost. Tu ale nevylepší sebelepší kampaň, ani vizuální, ani obsahová. Teprve přiměřené délka osobní zkušenosti může v člověku vytvořit zárodky názoru, který jinak bude vždy povrchní. Jistě, měli bychom mít svou evropskou vizi a pokusit se jí nabídnout. Neměli bychom podléhat mýtům, ale ani přemrštěnému velikášství. Nebylo by to málo, sama EU totiž svoji vizi stále hledá. Euroskeptické dupáctví ODS ale, obávám se, nebude tím nejpřitažlivějším předtančením nikde, a už vůbec ne v bruselských salónech.

Ztráta sebevědomí

Nelze rozhodně souhlasit s názorem obou „euroeufemistů“, že o „ztrátě suverenity nemůže být řeč“ (Sedláček), natož, že ji „získáme“ (Pajerová). Suverenitu jsme de facto začali ztrácet již v průběhu Rychetského „legislativní smršti“ a pokud vznikne Evropská ústava, jak ji navrhuje šéf Konventu Valéry Giscard d´Estaing, budeme de facto součástí nadnárodní Evropy. Můžeme tomu sice říkat „ústavní smlouva“, proč ale tvořit ústavu, když by ji nikdo nechtěl? Nemusíme ovšem ztratit sebevědomí, když budeme rozumět v Evropě sami sobě, a pokusíme se pochopit důvody Chiraka i Schrödera. Američanům Češi, zdá se, rozumějí lépe – nechají za ně dokonce řídit i svou zahraniční politiku a nabídnou jim dokonce i nezištně vojenské základny. O suverenitu český národ nikdy příliš neusiloval – proč by se jinak snažil zbavit Slováků? Proč bychom tak nesmyslně uráželi všechny naše sousedy? Na počátku 90. let jsme měli s Visegrátskou skupinou šanci vybudovat silný středoevropský prostor: takhle jsme hříčkou v rukou jiných. Ani se to nesnažíme zastírat…

Bohužel, paradoxem současné „proevropské vlády“ je, že nevykonává ani proevropskou diplomacii. To, co vytýká Sedláček ODS, v narážce na jejich „speciální vztahy s USA“, dokáže lidovecký ministr Cyril Svoboda (v zádech s Alexandrem Vondrou, Karlem Kovandou a Martinem Paloušem) zastat v Černínském paláci sám. Nač tedy tolik řeči o „izolacionistické alternativě“ ODS, když to vypadá, že Česká republika nevstupuje do EU, ale do USA? Oportunista Klaus, co se nyní vydává za prezidenta, neměl nikdy pevný názor, nemá ho ani teď, a řídí se toliko svou intelektuální hysterií. Současná vládní koalice se ale bohužel vztahem k suverenitě vlastní země nyní nijak zvlášť neliší od předchozích. Jen ta míra subsidiarity, jež vznikla v lůně katolické církve, nikoliv Evropského hospodářského společenství, je v Evropě o poznání více cítit. Někteří lidé, zvláště v českém pohraničí, na to nejsou zkrátka dosud připraveni.

Potíže s nasazením psích hlav jsme v dějinách nikdy neměli. Sedláček má strach, že snad čeští občané řeknou „ne“. Budou za to moci komunisté a ODS. Snadné. Co kdybychom si dokázali říct, že o kvalitě rozhodnutí rozhodují také kvalitní názory? Ztrátu sebevědomí a odkazy na EU, která to za nás „vyřeší“, tu jistě bude dlouho za ten správný argumentář. Ne, EU za nás nic nevyřeší – a mírou vlastního sebeklamu si nepomůžeme: ať už mu budeme říkat euro-realismus, euro-optimismus či euro-skepticismus. O Evropské unii se v Česku bohužel nikdy vážně nediskutovalo, proč tedy nyní, pár dní před referendem? Vždyť přece mnohem více vždy záleželo na tom, kdo jde s jedněmi, či s druhými.

Viníky neúspěchu už tedy máme, kdo ale bude vítězem? Skoro bych si tipnul, že za vítěze se ihned chaoticky vyhlásí Monika Pajerová a její elitní družstvo „ANO pro Evropu!“ Má po zákazu svého koncertu na Staroměstském náměstí o důvod víc myslet si, že je euromučednice. To není špatný úvod, trochu disidentský, že? Ne, to není eufemismus. „Eurokocovina“ přijde později…


Autor je publicista, předseda Sdružení „Děkujeme, odejděte!“, kandidoval jako nezávislý za Cestu změny v parlamentních volbách 2002.