Co ohrožuje pilíře západní civilizace aneb Východ jako psychologická zábrana

Lotyšsko leží ve Střední Evropě. Slyšela jsem to nedávno od  jedné lotyšské novinářky a překvapilo mne to: kulturně vzato snad, ale geograficky jste prostě na Východě. Ale neřekla jsem jí to, protože mi bylo jasné, proč je pro ni její Středoevropanství tak důležité. Ze stejného důvodu jako pro mne.

Tereza Brdečková

Co to znamená, řekne-li se v Evropě: „On je z Východu?“ Není to neutrální pojem a nesouvisí se zeměpisem.Tichá dohoda praví, že je to hanlivé přízvisko. Být z Východu znamená pocházet ze země, kde hospodářství je více či méně v troskách, kde bují korupce a po chodnících se válejí opilci. Podle nevyslovené legendy člověk z Východu je jiný, než ten ze Západu: je líný, demokracii se učí obtížně, nosí levné boty, málo se myje, holduje alkoholu a mluví hrubě. Nikdo to ovšem s ohledem na politickou korektnost nemůže říci nahlas, takže ani není možné protestovat nebo dokonce dokazovat opak.

V nejbližších letech můžeme být jakkoliv dynamičtí a bohatí, v očích starší a střední generace Západoevropanů stejně zůstaneme „těmi z Východu“. Těmi, kdo se derou na cizí pracovní trhy a porušováním nepsaných pravidel hry všelijak ohrožují pilíře západní civilizace. Jako by něco jako západní civilizace ještě existovalo…

Přechodná opatření

Mýtus o východních barbarech platí v Evropě po staletí, ale po 2. světové válce výrazně zesílil a  přetvořil všechny národy střední a východní Evropy v homogenní masu. Západ ji nahlas litoval, ale  zároveň naznačoval, že si za své potíže můžeme tak trochu sami. Je tomu patnáct let, co padla Železná opona a pár týdnů co jsme členy Unie. Ale diskrétní nedůvěra a pohrdání „těmi z Východu“ v západní Evropě trvá  – svědčí o tom takzvaná „přechodná opatření“, především uzavřený trh většiny unijních zemí. Co ta opatření ve skutečnosti znamenají? Nepochybně to, že hranice „Východu a Západu“ se na mapě posunuly o tisíce kilometrů, ale v hlavách lidí přetrval obraz mapy z roku 1988. A západní politici nemají vůbec chuť svým občanům jejich nedůvěru vyvracet. Není to na pořadu dne. Ještě dnes se mě v Paříži lidé ptají, kolik hodin mi zabere cesta letadlem z Prahy. Ještě dnes nechápou, jak je možné, že mluvím normálně francouzsky a anglicky a ptají se, odkud to umím. Všude v Evropě mi lidé mé generace radostně sdělují, že také oni „znají někoho z Východu“.  A já se vždycky znovu rozčílím a vysvětluji, že postkomunistické země se kulturně liší stejně jako Anglie a  Španělsko,  a že je ostatně ke své hanbě ani dobře neznám, jelikož „my z Východu“ se mezi sebou moc nestýkáme. Ještě dnes se západoevropané diví tomu, že Vídeň leží východně od Prahy. A tak se vždycky znovu přistihnu, že ani já nechci být z Východu, protože stejně jako lotyšská novinářka cítím, že to neznamená jen určení místa.

Buranství a fatalismus

Psychologická bariéra sama padne za dvacet let, protože pro dnešní mladé lidi už nebudou hrát vzpomínky na poválečné rozdělení Evropy žádnou roli. Bude záležet jen na tom, jestli se lépe žije v Praze, v Londýně nebo někde v klidu na venkově, bez ohledu na hranice. Ale takhle dlouho nemá smysl čekat. Pro příští léta je jasné jedno: Ať se v Evropě bude dít cokoliv, měli bychom se na tom podílet. Pokud si budeme my Češi, Slováci a ostatní pěstovat své „východní komplexy“ tím, že budeme vetovat, ignorovat či zdržovat Evropskou ústavu a evropskou integraci, pak na Východě psychologicky vzato opravdu zůstaneme.

A přesně na to čekají extremističtí lídři a vůbec všichni, kdo berou politickou moc jako osobní kořist. Právě oni potřebují, abychom zůstali „těmi z Východu“. Protože tohle klišé, nezvratné jako Temelín, neoznačuje pouze sklony k buranství, ale i  takovéto sklony k fatalismu. A právě tomu bychom  se měli   v příštích letech vyhnout.