Ekonom Jan Švejnar

Zatímco většina českých občanů se uplynulý týden ještě zabývala tím, jak nejlépe odstrojit své vánoční stromky, tento týden si již možná někteří z nich povšimli, že se před jejich očima naplno rozjíždí politické divadlo s názvem: volba českého prezidenta. Stojí v něm proti sobě dva ekonomové: Václav Klaus proti Janu Švejnarovi. Jaké jsou základní charakteristiky tohoto souboje?

Volba jako zákulisní machinace

Základní napětí tvoří samotná povaha volby. Prezident je volen poslanci obou komor Parlamentu České republiky, což snižuje nejen politickou legitimitu oproti přímé volbě občany, ale i celkovou vážnost mandátu, který vzniká pouze a jedině po dohodě hlavních politických stran. Boj se sice vede o každý jeden hlas, rámec volby ale tvoří dohoda či nedohoda tří klíčových stran: ČSSD, ODS a KSČM. Strana KDU-ČSL je ze své povahy, minimálně od vítězství Miroslava Kalouska proti Cyrilu Svobodovi, nezakrytě proklausovská. Vnímání prezidentské funkce, v němž se obráží monarchistický rozměr identity českých dějin, je tu už tradičně narušováno silnou nedůvěrou českých občanů vůči politice, politikům a ústavním institucím. Tajná volba poslanců nepůsobí jako projev vůle lidu, ale jako ryze zákulisní politická machinace. Lidé jsou ale, zdá se, s tím už dávno srozuměni. Prezidentská funkce, která nemá zdánlivě přímý dopad na chod výkonné moci, je v případě nynějšího prezidenta založena pouze na jednom hlasu, o který před pěti lety zvítězil Klaus ve 3. kole. Jistě, i ten předchozí mandát Václava Havla byl problematický, Havel tehdy v roce 1998 zvítězil rovněž o jeden hlas, který nemohl demokraticky uplatnit arestovaný předseda republikánů Miroslav Sládek. Půjde tu patrně o novou tradici… a není důvodů si myslet, že se i tentokrát nemůžeme nadít ještě mnohému překvapení. Do souboje vstupuje Klaus v pozici silnějšího. Protikandidát Švejnar, který vstoupil do prezidentského klání, má hned několik nevýhod. Ačkoliv působil v zákulisí české politiky od počátku 90. let, není veřejnosti příliš známý. Působí opravdu velmi neskromně, když tento muž zakládá svůj program na otevřenosti, aniž by dostatečně jasně vysvětlil, proč ho nebylo alespoň minulých deset let vůbec vidět. Jestliže se rozhodl usilovat o prezidentský mandát, aniž by prošel nizšími patry české politiky, například jako lídr nějaké politické strany, vzbuzuje pochybnost, že jeho kandidatura bude v jeho případě jen dalším pokusem o vylepšení jeho amerického curriculum vitae. Prezentace ekonoma Švejnara jako „nového muže“ české politiky, který není svázán s dosavadní politickou garniturou, by mohla být svůdná jenom potud, pokud by tomu nebylo právě naopak. Není jistě žádným tajemstvím, že to byl právě Švejnar, který stál za reformní politikou minulé vlády ČSSD.

Symbol starých časů

Proti Klausovi mluví většinou jeho činy. I když se na počátku svého funkčního období zaklínal, že nebude prezidentem „aktivistickým, ale aktivním“, hranice mezi těmito sématickými významy byla více jak pomyslná. Čestný předseda ODS vědomě vycházel vstříct ideologickým dogmatům své bývalé strany, i když už zdaleka není ODS tak jednotná, jako byla za „starých časů“. Nadstranickost byla v jeho pojetí pouze prázdným mávátkem, které se nesnažil ani nikde ukazovat. Hlavní rysem jeho politiky po dobu uplynulých pěti let byl přemrštěný narcismus. Ten neopomněl žádnou příležitost, aby o sobě nedal vědět: národovecké akcenty, euroskeptismus, popírání hrozeb klimatických změn… a roztomilé pochlebování komunistům. Stárnoucí politik na hradním trůně proto pravidelně vyvolával nejen doma, ale i na mezinárodní scéně zděšení, zvláště v porovnání s předchozí érou Václava Havla. Tomu se podařilo představit Československo a později i Českou republiku jako svobodnou zemi. Klausovo surfování na nacionalistých vlnách již zdaleko tolik obdivu nebudí. O budoucím prezidentovi ale nerozhodují v Bruselu, v Moskvě, ani ve Washingtonu. Důvodů, proč může Klaus nynějšímu českému politickému establishmentu vyhovovat, lze najít více. Pro mnohé je například nepředstavitelné, že by mohlo dojít k revizi procesu privatizace 90. let, jež je Klausem přímo perzonifikována. Ačkoliv Klaus vždy vystupoval proti procesu restituce, je svého druhu odvrácenou tváří privatizace, může její poslední dějství v podobě církevních restitucí být tím, co rozhodne. Napětí uvnitř ODS by patrně bylo nesnesitelné, kdy nebyl „táta Klaus“ zvolen. Předsedovi Mirku Topolánkovi, který sotva drží na uzdě tři své vzteklé psy: Béma, Tlustého a Nečase, by se mu mohli nekontrolovaně vytrhnout – a s ními i celá schizofrenní vláda. Je tu ale jeden hlavní, psychologický rys, který spojuje snad všechny politiky napříč stranami. Nikdo si totiž Klause nemůže splést s někým jiným. Je tu a vždycky tady byl. Prezident Klaus je prostě ryzím dogmatickým symbolem časů, v němž „pravda a láska prohrála nad lží a nenávistí“, a jeho nové zvolení může být jenom ještě hlubším propadnutím do suterénu české malodušnosti a nenávisti, která se tu zdá být zahnízděna téměř na „věčné časy a nikdy jinak“. Kdo by to chtěl měnit? Každá změna je přece k horšímu… Expert na inflaci dokázal Českou republiku proměnit v zemi, kde si lidé už ani nevytvářejí vlastní názory. Vždyť přece vědí spolu s prezidentem, že žijí v té „nejlepší době ze všech“. Česká politika, kterou pomáhal svými silovými nástroji budovat rozhodující měrou v 90. letech právě ing. Václav Klaus, se pod jeho rukama proměnila v měkkou poddajnou hmotu, kde hlavním argumentem jsou klientské výhody, korupce a podnikatelské úspěchy nouveaux riches na všech možných ostrovech, kam nesahá česká justice. Bylo by tedy velmi překvapivé, kdyby tuto logiku Klausova buldozéru dokázal zvrátit parašutista Jan Švejnar. Chybí mu totiž to podstatné: víra, že Pravda zvítězí. A nikoliv jenom v České televizi. Jak to zpíval v jedné písni zpěvák Jarek Nohavica?„Jistěže ve světě nakonec zvítězí Pravda, ale až dokáže to, co dokáže Lež.“

Na prezidentské standartě stojí věta, za kterou bojovaly generace Čechů.