Igor Chaun píše: Ukazujme na smutné postavy!

Tak mi zavolala kamarádka, chytrá žena, a povídala: „Igore, to je hrůza, ten Gross se ženou. Měla by se napsat nějaká petice, která by se jmenovala třeba ´Šašek počmáraný´.“ Zasmál jsem se a odpověděl, že nic takového psát nebudu a že jsem šťastný, že mechanismy naší společnosti pracují, že média se do toho pustila, že lidem se otevírají oči, zkrátka, že jiní ukazují, když se politik mění v trapnou a smutnou postavu, a já si mohu dělat své.

Ztráta soudnosti
Ale nedalo mi to, pořád mi v hlavě rezonovalo. Jak se to tak stane, že člověk ztratí soudnost? Hleděl jsem do premiérovy tváře při televizních záběrech, když se porůznu vykrucoval, a byl jsem fascinován tou neomaleností, drzostí, sebejistotou, s níž vrší své plky a vykrucuje se, potažmo asi i lže. A uvědomil jsem si, jak nesmírně důležité je, aby ve vedoucích funkcích byli lidé, kteří prošli nějakou osobní zkouškou, nějakými lidskými zápasy a nejlépe, a teď vás překvapím, asi i kontaktem s Bohem. Což vysvětlím později. K té paní Šárce, viděl jsem ji v pořadu u pana Krause „Uvolněte se, prosím“, byla to normální mladá žena. Ale nebyla to osobnost, která by unesla tíhu manželova premiérství.

A jsme u toho. Problém téhle dvojice, pana premiéra a jeho choti, spočívá v tom, že oni lidsky nepřerostli své původní sociální vřazení: je totiž zřejmé, že jejich vnímání světa je hokynářské, nikoli státnické. Já sám jsem prošel hornickým učilištěm a maturitu získával jako fárající elektrikář na kladenských dolech, jsem tedy poslední, kdo by se někomu vysmíval za původní povolání. Ale jako lidé se musíme vyvíjet, abychom neustrnuli. Pokud nemáme na sobě „odmakáno“, pak nemůžeme jako premiér spravovat zemi, případně tomu napomáhat – jako premiérova žena. Co cítím jako občan z téhle dvojice, je touha něco urvat pro sebe, pro svou rodinu, pro své známé. Bylo by dobrým signálem, kdyby premiér za své chování zaplatil svým premiérským křeslem. Protože nejvíce zarážející je jeho absolutní přesvědčení, že se mu nemůže nic stát, že my ostatní jsme patrně natolik nemocní a slabí, že mu jeho chování bude procházet dál. O paní Šárce mluvím méně, protože ji vnímám spíše jako oběť, bytost, která se nečekaně dostala na výsluní a neumí s tím zacházet -včetně ekonomických možností, které se nabízejí. Ale pan Gross, ten se stal trapnou postavou vlastní vinou.

Volejme a křičme!
Vážím si lidí, kteří se stali politiky ve chvíli, kdy za nimi stálo osobní úsilí na jiném poli, řekněme občanském. Byl bych smutný, kdyby se vývoj ubíral od politiků typu Václava Havla k politikům typu Stanislava Grosse. Prostě volejme a křičme a ukazujme na takové typy. Ono jim to nedělá dobře, i když se tváří, že jsou neprůstřelní, že námi pohrdají.

A teď k tomu Bohu. Problém většiny z nás spočívá v tom, že jsme zapomněli, že jsme součástí vyššího řádu, že jsme z něho odvozeni a že náš život je limitovaný účtem, který nám bude vystaven v hodině smrti. Myslím, že politik na vrcholném místě by měl být věřící člověk. Nejde o to, aby se pokrytecky křižoval v kostele. Ale měl by mít vyřešen osobní vztah k Bohu, měl by mít schopnost otevírat se božské energii a radosti ve svém srdci. Pak by přirozenou cestou chápal, že pozice získaná ve společnosti je především možností, jak sloužit dobré věci, jak být příkladem pokory a tolerance, a nikoli bezuzdné touhy urvat a kořistit. Pak by mu nemusela říkat teprve média a spoluobčané, že jeho mlaskání a říhání doléhá až daleko do podhradí. Jak to vyřešit? Když politici jako lidské bytosti procházejí líhní stranických sekretariátů, sjezdů, pletich a intrik, a nikoli osobním bojem o vlastní čisté a pokorné Já?

Autor je filmový režisér, jeden z organizátorů iniciativy „Děkujeme, odejděte!“, článek vyšel 3. března v Mladé frontě Dnes.