Jednotni v rozmanitosti aneb Co si napíšeme do erbu

Návrh Evropské ústavy dlouho připomínal Chartu 77: Kdekdo o něm mluvil, ale nikdo ho nečetl a nikdo ho ani nemohl sehnat. Pak proskočily zprávy, že ústava je komplikovaná a nesrozumitelná. Václav Klaus se dokonce s ODS ztotožnil v tom, že je  nepřijatelná a omezuje naši suverenitu. Nakonec se objevil názor, že ústava je  špatně přeložená do češtiny. Referendum je, zdá se, na spadnutí, ale ústava sama pořád nikde.

Nesnesitelně dlouhá

Nedávno jsem ji konečně objevila na internetu. Stáhla jsem si ji a přečetla jsem si preambuli o společných hodnotách, které jest nám udržovat a rozvíjet. Dojetím nad  sdíleným dědictvím evropského humanismu jsem se téměř rozplakala, ale moje slavnostní rozpoložení netrvalo dlouho. Ztroskotala jsem už za deset minut při četbě Hlavy II. Stálo tam: Orgány Unie uplatňují zásadu subsidiarity v souladu s Protokolem o používání zásad subsidiarity a proporcionality. Vnitrostátní parlamenty dbají na dodržování uvedené zásady v souladu s postupem uvedeným v tomto protokolu.

S pomocí právnického slovníku jsem nahlédla, že evropské orgány mají členské země podporovat, ale nemají se jim plést do vnitřních záležitostí. Jazyk ústavy mne na několik dní odradil, ale pak jsem četla dál, až do konce. S výjimkou ekonomických  pasáží se mi evropská ústava už dnes nejeví ani nesrozumitelná ani špatně přeložená, jen nesnesitelně dlouhá.

Ale protože v Evropě stejně jako jinde jde nakonec hlavně o peníze, asi to bez ekonomických pasáží nejde. Jinak je to krásný idealistický text o svobodě jedince. Posunuje ovšem zahraniční politiku na evropskou úroveň, a proto vadí extremistům a lokálním diktátorům. Nevím, zda je rozumné hlasovat v referendu o tři sta padesáti stranách, k nimž potřebujeme právnický slovník. Ale pokud je to jediná cesta, jak ústavu přijmout, pak jsem pro.

Sdílené hodnoty

Podle posledních průzkumů podporuje dnes návrh ústavy 63 procent Čechů. Řada čtenářů s dokumentem bojovala nejspíš stejně jako já, a naprostá většina si ho asi nepřečte nikdy. I euronadšenci si připouštějí pochybnosti: Není na ústavu brzo? Jsme si jisti, že jednotná zahraniční politika či evropský prezident nevyvolají fatální evropskou roztržku? Můžeme stoprocentně říci, že Ústava neobsahuje detaily, které se nám  vymstí? A vůbec, proč mají právě Češi  podporovat  euroústavu, když z nás „přechodná ustanovení“ beztak dělají evropské občany druhého řádu?

Myslím si, že lidé v ostatních zemích i u nás nepodporují euroústavu  jako dokument, ale jako ideál či symbol sdílených hodnot, o nichž se tam píše. Že, hlasujíce v parlamentech či v referendech pro, berou si za své evropské heslo „jednotni v rozmanitosti.“ Že evropské myšlence prostě věří, protože se zatím osvědčila, a že právě z toho důvodu jsou pro hlubší integraci.

Ano, ideálů už bylo dost. Dvacáté století ukázalo, že některé byly směšné, jiné smrtelně nebezpečné. Ale ideály obsažené v evropské ústavě  jsou skvělé, protože  se zakládají výlučně na právech jedince. Od práva na život  přes povinnost chránit slabší až  po zákaz obchodu s lidmi.

Samozřejmě se dá namítnout, že jsou to jen slova a v praxi to neplatí. Evropa je plná  nespravedlnosti, absurdní byrokracie a lží, je málo liberální a v důležitých okamžicích připomíná  trapně rozhádanou rodinu. Ale máme to všechno snad považovat za normu? Není  lepší si prostřednictvím ústavy společně připomínat, jak  to má být doopravdy? Ideály mají v politice praktický význam. Ne proto, že je naplníme,  ale protože je třeba k nim směřovat, anebo si to aspoň myslet.

Nemůžeme si přece vepsat do erbu: Chci lhát, podvádět a krást. Jsem pro euroústavu už jen ze strachu, že čeští eurorealisté si právě tohle heslo pověsí na Pražský hrad místo starého „pravda vítězí.“

Autorka je scénáristka a spisovatelka.