Když čeští legislativci řádí, tentokrát v novém správním řádu

Myslíte si, že by měl být správní řád jednoduchý? Domníváte se, že byste mu měli snadno rozumět? A do třetice: Chtěli byste, aby vaše kauza byla rychle a kvalitně vyřízena? Máte smůlu. Nový správní řád, jímž se v těchto dnech zabývá Parlament České republiky, je přesným opakem vašich tužeb. Cesta nového správního řádu vedla oběma komorami překvapivě bez zájmu novinářské obce. A to je škoda. Protože správní řád je nejen podstatnou součástí právního řádu, ale především zasahuje snad nejviditelněji do každodenního života občanů. Máte problémy s důchodem? Je váš soused nepřiměřeně rozpínavý? V těchto a jiných případech byste měli mít k dispozici normu, které byste sami rozuměli: a to bez právního vzdělání. Pro obecní zastupitele by měl být srozumitelný rovněž, už jenom z toho důvodu, aby si nemuseli najímat na každou prkotinu štáb specializovaných expertů.

Posílení právní jistoty? Nikoliv!

Senát vrátil tento zákon 21. května Poslanecké sněmovně ke schválení s nepatrným pozměňovacím návrhem. Přitom by jeho přijetím mohlo dojít k rozšíření rozsahu vydávání správních aktů, ke zpomalení vyřizování a nakonec i k nárůstu počtu úředníků. Nikoho to netrápí? Zdá se, že ne. Ministr vnitra a místopředseda vlády Stanislav Gross (ČSSD) tvrdí, že nový správní řád je tu „v zájmu posílení právní jistoty“ a posílení „práva fyzických a právnických osob“. Bohužel nikoliv. Projednávaný zákon uvedené požadavky nesplňuje. Jeho hlavním rysem je komplikovanost a nepřehlednost. Když k tomu připočítáme nesrozumitelnost a výkladovou nejednoznačnost jednotlivých ustanovení, máme tu co činit s vysloveným legislativním řáděním.

Působí komicky, když senátor Vladimír Schovánek (US) tvrdí, že jde o jednu z mála norem, která řeší „problém nejenom z pozice úředníka, který bude rozhodovat, ale i z pozice žadatele“. Naopak. Především nejasností samotného návrhu (řada složitých procesních institutů, nejasných a neurčitých pojmů) povede zcela zjevně k chybné aplikaci této normy, k znehodnocení správních aktů, k rozrušení právního vědomí občanů a ke zmenšení právní jistoty vůbec. Zatímco aplikací stávajícího, poměrně jednoduchého (a až na pár ustanovení) jasného správního řádu, dochází k určitému množství pochybení správních orgánů, přijetím navrhované normy by se z občasného stalo pravidelné.

Orwell i Franz Kafka

Navrhovaná norma obsahuje četná problematická ustanovení: například zavedení nové formy rozhodnutí – usnesení. Problematický je vztah dotčené osoby versus účastník řízení. Lhůty fikce doručení a uložení písemnosti nejsou shodné, společné řízení je komplikované, problém vztahu stanoviska a vyjádření je nejasný. Sporná je příliš velká vazba na občanský soudní řád. Téměř k pláči je řada složitých konstrukcí tzv. procesních institutů [mj. úprava dožádání (§ 13), doručování (§§19-25), předběžných otázek (§ 57), přezkumné řízení (§§ 94-99), rozhodnutí podmíněné závazným stanoviskem (§ 149) a řada dalších]. Návrh obsahuje množství nejednoznačných formulací a téměř orwellovsky neurčitých pojmů (§ 4 odst. 2 – „je-li to vzhledem k povaze úkonu a osobním poměrům dotčené osoby potřebné“, § 28 odst. 1, § 35 – „shodný zájem“,  – „za účastníka bude v pochybnostech považován i ten, kdo tvrdí že je účastníkem“, § 36 odst. 2 – „důležité informace o řízení,   § 144 odst. 3 –  „námitky, které účastník mohl uplatnit již dříve v řízení). Některá ustanovení jsou v rozporu s jinými právními předpisy: například ustanovení  § 30 odst. 2, že za právnickou osobu v téže věci může jednat jen jedna osoba je v rozporu s předpisy upravujícími druhy a složení právnických osob.

Největší problém navrhované úpravy je ale už v prvních obecných ustanoveních § 2 a § 3. Ač se jako základní pravidlo činnosti správních úřadů uvádí v § 2 zásada zákonnosti, stanoví stejný paragraf, že správní úřad je povinen šetřit práva nabytá v dobré víře, jakož i oprávněné zájmy osob, jichž se činnost správního úřadu v jednotlivém případě dotýká. Jedná se tu o neúměrné posílení dobré víry v rozporu se zásadou zákonnosti a zřetelný odklon od Evropské unie, která posílení zákonnosti vyžaduje. V  návrhu § 3 se uvádí, že správní úřad postupuje tak, aby byl zjištěn stav věci,  o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky § 2. Z návrhu se naprosto ztratilo že správní orgán je povinen zjistit skutečný stav věci. Nad pojmy „důvodné pochybnosti“ a „v rozsahu, který je nezbytný“, by jistě žasl i Franz Kafka.

Pomsta občanům?

Čím více se budete o normu zajímat, zjistíte další a další pochybení zuřivých legislativců, kteří patrně vše sepsali se zájmem pomstít se na občanu. Jak jinak si lze vysvětlit takový chaos? Namísto jasného jazyka, formulační přesnosti a logických souvislostí, se tak tímto řáděním bude správní řízení pouze neúměrně prodlužovat a ztratí nakonec i elementární kvalitu.

Mezi 81 senátory, kteří se normou koncem května zabývali, se bohužel našlo málo těch, kteří pochopili její nedostatky. Patřila k nim senátorka Jitka Seitlová (nezávislá) či senátor Martin Mejstřík (Cesta změny). Ještě je čas zastavit řádění legislativců, a to ať vládních či rádoby opozičních, kteří pro občany přichystali již nyní normu, která nejen oslabí princip objektivity, ale i samotnou věcnou správnost rozhodování. Necháme si to líbit?