Dálkový běh na 80 km kolem Versailles a až na Eiffelovku

Startovné na jakémkoliv závodě je pro mě jeden z nejvděčnějších dárků nejen pod stromeček. Ani loni tomu nebylo jinak. Tentokráte mi Ježíšek nadělil účast na 5. ročníku Ecotrailu, dálkového běhu ve Francii, v jehož rámci se předposlední sobotu v březnu běželo 80 kilometrů nedaleko sídla francouzských králů do prvního patra majestátního symbolu Paříže.

Kutná Hora, Paříž – Francie totiž není jen Mekkou módního průmyslu a zemí fotbalových mistrů světa. Je rovněž kolébkou trailových běhů, kterých je u nás jako šafránu, zatímco od nás na západ jsou tyto terénní běhy na různé vzdálenosti opravdu velmi populární.

V Paříži je sobota, dvacet stupňů a já stojím u té pozoruhodné stavby, která vás nutí koukat chtě nechtě do nebe. Všude kolem pobíhají borci v maratónkách a já začínám mít pocit, který tak dobře znám. Začínám být natěšený na běh. Na dobrodružství. Na zážitky.

Velmi rychle se registruji a už nasedám na rychlovlak směr Saint Quentin, kde je start nejdelšího ze 4 nabízených závodů. Zázemí startu je skvělé, louky široko daleko, ticho, klid. Mám tak dost času se nasnídat (podává se čaj, káva a k tomu bábovka), doplňuji vodu do camelbacku a sleduji ten mumraj kolem. Blíží se pomalu poledne, a tak se necelá dvoutisícovka odhodlaných běžců řadí na startovní rošt. Prásk! Vybíháme.

58 kilometrů do cíle

Prvních 22 kilometrů běžíme téměř úplně mimo jakoukoliv civilizaci. Opravdu se divím, jakou organizátoři připravili trať. Běží se lesem, kolem malebných rybníků, až to láká přidat se ke kempujícím rodinám. Probíháme golfovým resortem Saint Quentin, míjíme Foret Domaniale de Versailles a já trošku závidím běžcům tratě 50 kilometrů, kteří startují právě od Versailles.

Máme tady vesnici Buc a první větší občerstvovací stanici. Láduji do sebe všechno, co se nabízí, salám, sýry, bábovku, pomeranče, banány, všechno najednou. Zapíjím to colou. Je vedro a tělo si žádá příjem potravin i tekutin. Zatím to nějak tak běží, ale bojím se trošku o achillovku, levou mám na dotek bolestivou.

Příštích 20 kilometrů jsou utrpením. Nohy nechtějí běžet a neposlouchají ani hlavu. Něco mi šrotuje v hlavě a já nevím co. Dost se mění i profil tratě. Jsou to většinou krátké, velmi prudké kopce, které střídají krátké, prudké seběhy. Někdy se ale běží po vrstevnici a vy se můžete kochat pohledy do dálky. To ale vidíte zase další les nebo park, Paříž stále v nedohlednu.

Snažím se běžet, co to jde, ale pamatuji už lepší dny. Asi na 40. kilometru zahlédnu něco, co uvidím zase až za téměř dalších 20 kilometrů. Je krásné ji vidět, člověk se hned vidí u ní. Už mám v ústech dost vyprahlo, přeci jen je pořád velké vedro. Je mi hnedka lépe, když vidím ceduli – refreshment 1 km. To už jsme v Clamartu na 45. kilometru.

Sakra! Bohužel mají jen vodu, to ostatní mají na občerstvovačce až za 10 kilometrů. Voda už mě nebaví pít, přeci jen už jí piji skoro 3 hodiny a potřebuji něco jiného. Odbíjí šestá hodina odpolední a přede mnou nevědomky ještě dalších šest hodin pohybu. Vbíháme do Bois de Clamart, je to pořád nahoru a dolů. Achillovky už nebolí, zato se ozývá pravé koleno. No nic, na nějaký výkon to dneska nebude, ale hlavně to nevzdat a nějak to dokončit do třináctihodinového limitu.

Už jen 324 schodů

Je tu Chaville a 55.kilometr, konečně jídlo. Cpu se zase úplně vším, chvíli sedím, je půl deváté večer. Vytahuji čelovku, přioblíkám se a vybíhám směr poslední občerstvovačka na 67. kilometru. Velkou roli začíná hrát i psychika.

Víte, že jste prakticky v Paříži, vzdušnou čarou k Eiffelovce zhruba 10 kilometrů, ale organizátoři trať stále točí tak, abyste naběhli oněch předepsaných 78 kilometrů a překonali avizovaných 1500 metrů převýšení. Na poslední občerstvovací stanici se zdržím jen chvilku, Eiffelovka je krásně do zlatova osvětlená a já vím, že do cíle už doběhnu.

Z posledního kopce dolů se rozbíhám, po dvaceti minutách jsem ve městě a nastává další psychická rána. Občas v dálce proběhne kus světla, když světlomet z vrcholu Eiffelovky opisuje kruh, a vy si myslíte, že už musíte být blízko.

Jenže zrada. Běžíme dobrých 5 kilometrů podél Seiny čtvrtí Saint Germaine. ONA stále někde vykukuje a zdá se být tak 10 minut běhu. Nakonec je to téměř půlhodina a já těsně před půlnocí ze soboty 24. března na neděli 25. března dobíhám po 12 hodinách k úpatí Eiffelovky.

Lidi, věrní diváci a turisté, zde vytvořili špalír až k nástupu ke 324 schodům do prvního patra, kde je cíl ve výšce skoro 60 metrů nad zemí. Vzpomínám, jak koncem září vybíhám na Petřín a vcelku to utíká. Čtyři minuty po půlnoci jsem nahoře.

Jako snad vždycky unaven, ale bolest a utrpení k ultra prostě patří. Jsem opět bohatší o spousty zážitků a zkušeností. Pode mnou leží noční Paříž, lidé se pomalu vracejí domů z restauračních zařízení a evropská metropole se včetně mě ukládá k spánku. Nohy mě bolí, moc spát nemůžu, ale už se těším, až si půjdu zase zaběhat.