Litoval by dnes Edvard Beneš přijetí Mnichovské dohody?

Dne 30. září je tomu přesně 68 let ode dne, kdy prezident Edvard Beneš přijal společně s vládou dohodu, která znamenala konec 1. československé republiky. Beneš, který zemřel před téměř 60 lety (v září roku 1948), se po celý život tématem „mnichovské zrady“ trápil. Jak se na toto rozhodnutí máme dívat dnes? Otázka, zda by dnes litoval svého rozhodnutí, může znít jako ryze spekulativní.

Domnívám se ovšem, že s odstupem času bychom si měli dokázat položit otázku, zda vlastně nejednal Beneš správně. Možná bychom si měli dovolit položit i otázky jiné – ta nejdiskutovanější se týká i tzv. odsunu německého obyvatelstva. Obávám se, že i zde nezbude než dát Benešovi za pravdu. Obě rozhodnutí zůstávají dosud velmi kontroverzní. Pohlédneme-li ale na ně bez přehnaného patosu a sebemrskačství, zjistíme možná, že se mohou jevit logická a pochopitelná.

Fatalita světového konfliktu

Druhá světová válka byla nevyhnutelná. Adolf Hitler se na ni připravoval již od svého nástupu do vlády v roce 1933 a také před ním. Jeho plán je z dnešního pohledu až téměř k neuvěření jednoduchý. Začal likvidací odpůrců na vlastní půdě, ať politických či jinak společensky angažovaných. Poté svou expanzi rozšiřoval tak, aby ho nemusela stát žádné vojenské síly, které, jak sám nejlépe věděl, potřeboval na větší úkoly. Bez jakéhokoli použití síly připojil k základu své budoucí říše v březnu roku 1938 Rakousko, poté zabral v září roku 1939 české pohraničí (i když pohraničí je v tomto případě dost slabé označení pro rozlohu území, o které se jednalo).

Zanedlouho poté (v březnu roku 1939) si Hitler bez přílišného úsilí zabral zbytek Čech a Moravy a poté se vrhl na Polsko. Až do momentu napadení Polska byly Hitlerovy dosavadní kroky díky jeho demagogické propagandě na mezinárodní politické scéně uznány za legitimní. Dnes je téměř k neuvěření, že tehdejší lídři největších evropských velmocí doufali, že ho obětí v podobě českého státu nasytí tak, že nebude mít potřebu další expanze a válka tak bude odvrácena.

Tehdejší rétorika zejména britského premiéra Chamberlaina byla naprosto upřímná – proč se hrnout do války kvůli malé neznámé zemi? Odkládání konfliktu se pak nejen Anglii vymstilo, protože Hitlerovi byl tak dán více než potřebný čas, prostor a levná pracovní síla k lepší přípravě na válku, která přes všechny snahy diplomacií stejně nakonec propukla.

Tušil Beneš v těžkých dnech podzimu 1938, jak se celá situace bude vyvíjet nebo se opravdu jen slabošsky nechal Británií, Francií, Itálií a Německem dotlačit ke kontroverzní kapitulaci?

Nutno konstatovat, že z určitého pohledu již Beneš v okleštěné republice žil. Sympatie „českých“ Němců k fašistickému Německu byly v posledních letech před válkou naprosto oficiální a jakkoli se budeme snažit najít objektivní pohled na tuto obrovskou menšinu našeho tehdejšího státu a ospravedlnit jejich postoje, je jasné, že prorepublikové nebyly.

Důvodů tehdejšího postoje většiny „sudetských“ Němců bylo několik. Faktem je, že Benešova politika vůči této části obyvatelstva nebyla vždy vstřícná. Beneš se obával o celistvost mladé republiky, a tak veškeré snahy Němců o jakékoli kroky k větší autonomii spíše represivně potlačoval. Pokládal snahy českých Němců za rozvratné.

Dalším důvodem byla tehdejší ekonomická situace v Sudetech, kde se hospodářská krize, vlekoucí se již několik let projevovala uzavíráním podniků a následným propouštěním. Nezaměstnaných bylo tehdy v jinak průmyslově velice rozvinuté části republiky až půl miliónu. Hitler si tuto situaci nejen dobře uvědomoval, ale zejména z ní dokázal obratně vytěžit ve svůj prospěch. Jeho až neuvěřitelně demagogické puntičkářství nenechalo nic náhodě. Uměl si ke svým záměrům vždy vybrat nadšené spolupracovníky, kteří mu na cestě k vytyčeným cílům pomáhali s zápalem dodnes těžko pochopitelným.

Jedním z takových snaživců a ambiciózních lídrů byl rozhodně Konrád Henlein, který fašistické armádě umožnil do Čech vstup doslova grandiózní. Rychlý vzestup slávy a popularity jím založené a vedené  Sudetendeutche Partei by mu mohl leckterý dnešní politik jen závidět. Od vzniku jeho hnutí potřeboval necelých pět let na to, aby v parlamentních volbách v květnu 1935 získal celkem

1 250 000 hlasů (počet Němců žijících na našem území se pohyboval zhruba kolem třech miliónů) a o tři roky později v obecních volbách již 99 % všech odevzdaných hlasů od sudetoněmecké menšiny (některé prameny uvádějí jen 93 %).

Zde je nutno poznamenat, že tyto sympatie k SdP byly účelově a silně podporovány německou vládu v čele s Hitlerem. Německo se v polovině 30. let značně hospodářsky zmáhá a poskytuje nezaměstnaným „spoluobčanům“ žijícím v Čechách pomoc v podobě nových pracovních míst. Ta ovšem nejsou zadarmo. Podmínkou získání práce byl vstup do Sudetendeutche Partei. Dnes je těžké polemizovat o tom, jakou váhu jednotlivé důvody sympatií českých Němců k tehdejší vzkvétající Říši měly. Jasné je to, že po roce 1935 byla touha Němců připojit se k Hitlerově Německu neskrývaná. Beneš a tehdejší vláda mohli stěží v takové situaci nabídnout obrovské německé menšině něco lákavějšího. Navíc už bylo na jakékoli smířlivé dohadování a kompromisy pozdě.

Henleinova SdP vyhlašuje na svém karlovarském sjezdu v květnu 1938 tzv. Karlovarský program, v němž požaduje téměř úplnou autonomii území, na kterém Němci žili a také se v něm mimo jiné plně hlásí k nacismu, jakožto německému světonázoru. Karlovarský program byl české vládě předložen jako ultimátum, tedy ne jako předmět jednání, ale jako neměnná skutečnost. Beneš jej sice odmítl, což byl ale v nastalé situaci krok spíše symbolický.

Další okolnosti vedoucí k mnichovskému fiasku začínají jedna za druhou utahovat smyčku, do které byla české vládě v čele s prezidentem Benešem vstrčena hlava a s ní i celý český národ. Hitler začíná stahovat k českým hranicím svá vojska, Francie a Anglie vyvíjí na Beneše silný nátlak, aby území obývaná Němci Hitlerovi postoupil. Pramálo je Benešovi platná částečná mobilizace, kterou vyhlásil v květnu 1939. Ta sice Hitlera překvapila, ale díky jeho neustálému nátlaku na Francii a Anglii se mu podařilo československou vládu úplně diplomaticky izolovat.

Hitler začíná hrozit otevřeným útokem na ČSR v případě, že nebudou požadavky Němců na úplnou autonomii splněny a i když Beneš nakonec souhlasí s jednáním o Karlovarském programu, je již nenávratně pozdě.  Dne 29. září začala v Mnichově jednání, kterých se účastní představitelé čtyř evropských mocností: Adolf Hitler, Benitto Mussolini, Neville Chamberlein a Edouard Daladier. Těsně před půlnocí vrcholí schůzka podepsáním dohody o odstoupení pohraničních území českých zemí Německu.

Den poté, 30. září, prezident Beneš i  československá vláda premiéra Syrového mnichovský diktát přijala. O den později, 1. října 1938, začala německá vojska systematicky počínaje Šumavou obsazovat česká a moravská pohraniční území. Na základě mnichovského ultimáta obsazuje Polsko oblast Těšínska a poté se od Čech a Moravy (či spíše jejich torza) odděluje po samostatném státě tak dlouho toužící Slovensko. Éra 1. republiky a Československé republiky vůbec je tak definitivně písní minulosti.

Benešovi je dodnes vytýkána spousta chyb, které jsou pokládány za okolnosti vedoucí k tzv. mnichovské zradě. Otázkou ale je, zda-li by jiný postup vedl k uspokojivějšímu výsledku. Válka byla neodvratitelná a problém sudetských Němců posloužil Hitlerovi jen jako pouhá záminka k rychlé expanzi a  plánované likvidaci a úplné germanizaci našeho státu. Tvrdší řešení (tedy vojenská odezva z české strany), o kterém se tak často dodnes diskutuje, by díky úplné distanci Británie a Francie, vedlo téměř beze sporu k masakru českého národa a destrukci našeho území.

Někteří historikové tvrdí, že pohraniční obranný systém a hornatý reliéf tohoto území by byly pro nacistickou armádu těžkým oříškem, ale toto území bylo z převážné většiny obýváno Němci, kteří by se za uvedených okolností asi těžko přidali na českou stranu. Pozdější vývoj pak jasně dokázal naprostou nemilosrdnost nacistického Německa vůči českému národu.

Válka započatá Německem dala posléze nemilosrdnou lekci i Francii a Británii. Beneš postupně své odvety vůči nacistickému Německu dosáhl. Německá menšina byla jednou provždy z našeho území vypuzena – dostalo se jim patřičné odplaty…

Ať je takové tvrzení jak chce nediplomatické a nekorektní, jedna věc je jasná. Poválečné soužití s Němci v jednom státě by nebylo možné. A v tom se Benešovi nedá jeho rozhodnost upřít. I když došlo při odsunu Němců k nespravedlivým a v některých případech nepochopitelně brutálních tragédiím, jednalo se v té době a na dlouho dopředu o řešení jediné možné a správné. Vzhledem k tomu, že diskuse o možnostech naší vojenské obrany v září 1938 nikdy nepřesáhla úroveň akademickou, je nutné i v případě přijetí Mnichovské dohody považovat tehdejší Benešovo rozhodnutí za více než uvážené. Umožňuje nám například i nepopiratelný fakt, že se tímto tématem můžeme dnes vůbec svobodně zabývat.

Autorka je publicistka, místopředsedkyně Cesty změny.

Dobová pohlednice znázorňuje „spasitele míru“ – Chamberlaina a Daladiera.