Mám více přání v jednom

Jak bývá ke konci roku zvykem, lidé sepisují různá přání pro příští rok. Letos, na rozdíl od jiných let, soustřeďuji všechna svá přání do jednoho. Není malé.

Martin Jan Stránský

Doufám, že rok 2004 bude rokem, ve kterém česká politická scéna (jak politici, tak i občané) konečně začne trochu vyzrávat. Zatím tomu brání dva vážné handicapy. Prvním je minulost. Počínaje Bílou horou byl český národ předmětem systematického kolísání mezi různými náboženskými proudy a vnějšími politickými tlaky. Od Habsburků přes nacisty a komunisty, od katolicismu k husitství – českému lidu nebylo nikdy dopřáno získat dostatek „volného času“, aby si mohl vytvořit pevnou národní identitu. Navíc pokaždé, když se o to pokusil (například v letech 1938 či 1968), byl nakonec zrazen národy i ideály, ve které nejvíce věřil.

Pravda, důvěra a víra

Takový vývoj znamenal, že český národ byl nucen odvrátit se od vlastních politických či vojenských řešení a místo toho se naučil řešit věci psychologicky.  A to představuje ten druhý handicap. Psychologická řešení tvořená ve stresu jsou skoro vždy maladaptivní. Nemožnost hlásit se k národnímu státu vedla k tomu, že se Češi sobě odcizili a opustili hodnoty s tím spojené: pravdu, důvěru a víru. Pravda se měnila, důvěra byla zrazena a víra se trestala. Padesát  let pod vládou komunistické strany zapečetilo veškeré zlozvyky. Heslo „jestli neokrádáš stát (rozumí se zaměstnavatele), okrádáš vlastní rodinu“, platí pro mnoha našich občanů a politiků dodnes. Takové společenské mravy znamenají, že i přesto, že jsou u nás demokratické instituce, tyto instituce i lid zůstávají dysfunkční do té míry, že stále brzdí vývoj společnosti k lepším hodnotám.

První z uvedených handicapů nelze změnit. Druhý ano. Změna spočívá v pochopení toho, že dnes je český lid stále veden (a tudíž rozhoduje a volí) podle principů, které jsou psychologické a fluktuující, a nikoliv podle principů, jež jsou zavedené a otestované, jako je tomu v západní Evropě. Jak volič, tak politik zůstávají zachyceni  psychologickými  maladaptivnímy sklony, které vycházejí z již zmíněné minulosti. Důsledkem je, že se rozhoduje a volí na základě představ a image, nikoliv podle faktů. Pro potvrzení stačí jen poukázat na významné osobnosti a politiky jako jsou prezident Václav Klaus a Vladimír Železný. Oběma dvěma je dovoleno nejen mít záchvaty zuřivosti, otevřeně lhát o politických cílech a účastnit se multimiliardových finančních machinací, ale dokonce i z toho všeho vyjít v lepší pozici než byla ta výchozí. Železného počínání stálo tento stát miliardy –  zvolili jsme ho senátorem. Klaus naprosto zradil voliče ODS svým spojením s přímým protivníkem ČSSD v oposmlouvě – zvolili jsme ho prezidentem.

Podhoubí takového občanského chování souvisí s tím, že i přestože vystupujeme navenek jako otevřený, komunikativní a schopný lid (zvlášť na cizince děláme mnohokrát dobrý dojem), ve skutečnosti jsme víc, než je zdrávo, frustrovaní, nespokojení a nejistí.

Možnost roku 2004

To znamená, že pokud komunikujeme, preferujeme komunikaci, kterou můžeme kontrolovat. Není náhodou, že se u nás používá nejvíce mobilních telefonů a zvlášť SMS zpráv z celé Evropy. Stejně tak není náhodou, že volíme osoby, které s námi komunikuji tak, jak si přejeme – tedy ti, kteří posílí naši sebedůvěru: členství v EU ohrožuje naše „češství“ (Klaus); nedávné prohry v mezinárodních arbitrážích jsou důkazem cizího spiklenectví (Železný); jsme tak dobří, že pro řízení ekonomie a státu stačí náš dobrý selský rozum a „svoboda“ trhu (Klaus). Nalezení skutečné pravdy a vyrovnávání se s minulostí – dva nezbytné kroky k ozdravění národa – tak zůstávají stále naprosto opominuté. To vysvětluje, proč pouze občané České republiky dovolují, aby tu existovala komunistická strana která – jako jediná v Evropě – se nejen nezřekla své krvavé minulosti, ale která se k ní stále hlásí. Dnes je tato strana na druhém místě ve volebních preferencích.

Rok 2004 a s ním vstup to EU nabízí možnost tento děj podstatně ovlivnit. Opět, jako v minulosti, se staneme členy nadnárodního státu. Habsburská Vídeň se pro nás jakoby znovuzrodí a přemístí se do Bruselu. Pro nás je to návrat do nejen přijatelnější politické polohy, hlavně psychicky. Opět máme vzdáleného vladaře, který nás víceméně nechá hrát si na vlastním písečku, a na kterého můžeme nadávat u piva. Jenže na rozdíl od Habsburků, naše členství v EU bude spojené s větší a ne s menší zkušeností s demokracií a aplikací jejích principů, ať se to líbí panu Klausovi či ne. A ještě něco: na jevišti evropské politiky se naši  komunisté ukáží jako Andersenův císař, zcela nazí.

A to je přesně to, co český národ potřebuje. Čímž se splní nejen moje přání, ale tuším, že i spousta přání našich spoluobčanů.