Ministra Svobodu přivezli, daně vzrostou. Proč ale musel vůbec na vozíku hlasovat?

Oběť. Je tohle demokracie? Ministr zahraničních věcí a místopředseda vlády, ale hlavně poslanec sněmovny Cyril Svoboda, se „obětoval“ a přijel (respektive byl transportován vrtulníkem z Brna do Prahy) na hlasování o DPH, a to i přes to, že by se dalo při troše humánnosti a velkorysosti najít jistě i jiné řešení. Dnešní české noviny přinášejí fotografie Cyrila Svobody, které se tak trochu podobají tváři Ježíše Krista z amerického filmového snímku Mela Gibsona Umučení Krista.

Fajmon uvolnil místo

Umučila česká demokracie Svobodu? „HDP prošlo, státu hrozí žaloby“, stojí v hlavním titulku listu. Důležitý je ale příběh. „Pouhých šest minut strávil včera Cyril Svoboda v jednacím sále sněmovny. Kvůli tomuto okamžiku, během něhož dvakrát zvedl ruku a stiskl hlasovací tlačítko, přerušil ministr zahraničí léčbu zlomeniny krčního obratle a vrtulníkem se přesunul z Brna do Prahy. Přítomnost ministra na invalidním vozíku zachránila vládní koalici při přehlasování veta prezidenta Václava Klause k zákonům o DPH a kompenzaci jejích dopadů. K němu bylo potřeba 101 hlasů,“ píší zpravodajové Lidových novin v titulku „Svoboda hlasoval v bolestech“ a to v kurzívě, jež naznačuje, že jde o story. „Pan Svoboda se rozhodl naprosto o své vůli. Je to jeho rozhodnutí a já si ho vážím. V každém případě jsme podstoupili nepřiměřené riziko,“ řekl novinářům premiér Vladimír Špidla.

Také Právo má svoji story. Ta se jmenuje: „Tři krušné hodiny ministra zahraničí“. Oproti Lidovým novinám volí list fotografii důstojnější, na níž vidíme ministra Svobodu jak sedí a hlasuje. Žádné drama. Drama to ale svého druhu bylo. „Anabáze Cyrila Svobody za hlasováním začala po deváté hodině v Brně. Ve chvíli, kdy ho zdravotníci nakládali do vrtulníku, řekl novinářům: ´Necítím se ještě úplně zdráv, ale hlasování zvládnu.´ Když oceňoval vynikající péči brněnských lékařů, lehce se usmíval. Na otázku, co říká odkladu hlasování ve Sněmovně, odpověděl: ´Nebylo zbytí,´“ popisují parlamentní zpravodajky listu Naďa Adamičková a Marie Königová. Levicový list, který se netají sympatiemi k současné vládě navíc pro otvírák (hlavní text titulní strany) hlásí: „Koalice dala na frak Klausovi“.

O stavu bolesti, v které prožil hlasování Svoboda se dozvídáme v Právu poměrně emotivně a značně impresivně. „Bylo 12.04, když se otevřela boční dvířka do jednacího sálu. Svoboda sedící na vozíku s krkem obaleným fixačním límcem a ve sportovním saku byl tlačen dvěma ošetřovateli v záchranářských červených uniformách. Těsně předtím ještě dostal injekci. Byl bledý a pravou rukou, na které byly hadičky, si často utíral čelo. Celou dobu se neusmál. Po čtyřech metrech, při kterých vozík absolvoval jeden schůdek vyrovnaný dřevěným klínem, došlo ke komplikaci. V úzké uličce bylo těžké se vytočit. Zbývalo asi pět metrů ke Kalouskově lavici. V té chvíli podala ruku ODS, okolo jejíchž lavic Svobodova cesta vedla. ´Ať uvolní místo Fajmon,´ zareagovali občanští demokraté. Zdravotníci i ministr rádi jejich nabídku přijali. Každý poslanec totiž může hlasovat odkudkoli, neboť se může přihlásit ke hlasovacímu zařízení z kteréhokoli místa. Podle některých poslanců již v té chvíli nebudil Svobodův stav optimismus. ´Byl bledý a evidentně se necítil dobře,´ komentovali to.“

Krize studu

Sloupkař Jiří Hanák v témže listu píše pod titulkem „Veto, stud a krize“: „Kdo sledoval zasedání Sněmovny, těžko se bránil despektu jak k volebnímu systému, produkujícímu vládní většinu tak těsnou, že ji musí zachraňovat z nemocnice importovaný poslanec, tak k politické kultuře některých poslanců.“ Komentátor Mladé fronty Dnes Martin Komárek neodolal pokušení: „Při vší úctě k panu ministrovi a demokratickým procedurám to nelze nenapsat: ´Na Brusel!´ zavelel Svoboda po švejkovsku z invalidního vozíku. Vladimír Špidla se vždycky chtěl zapsat do dějin. Teď to tedy má. Dějiny milují symboly a nemůže být větší symbol slabosti Špidlovy vlády než zraněný ministr přivezený vrtulníkem, uskladněný na lůžku v kanceláři a dotlačený v čase T k hlasovacímu stroji. Tenhle obraz po Špidlovi zůstane určitě desítky, možná stovky let. Zůstane ještě něco jiného?“ ptá se pod titulkem „Proč musí Svoboda hlasovat na vozíku“. Ano, proč vlastně? Bylo to opravdu nutné? Vždyť ještě minulý týden se spekulovalo, že může ochrnout na následky nehody v horní části těla. Co je tohle za tyátr? To není „stud a krize“, to je „krize studu“. „Nešlo o vyhlášení války nebo schválení trestu smrti – truchlivé divadlo s hlasujícím invalidou zdá se o to trapnější, že bylo zbytečné. Mohl mu zabránit sám premiér, kdyby zákony, které po nás chce Evropa, dal do jednoho balíku a zákony, které chce on sám, do druhého. Ten mohl být schválen později, až bude celá stojednička v kondici,“ míní Komárek.

Své pochybnosti neskrývá nakonec ani sloupkař Lidových novin, vždy suverénní Miloš Čermák se tentokrát zlehounka ustrnul: „Opozice se přijetí zákona pokusila zabránit, ale neúspěšně. Prezidentovo veto už to nemohlo změnit. A když měl ministr Svoboda minulý týden nehodu, měla opozice udělat gesto a pomoci vládě veto přehlasovat i bez něj. Včerejší divadlo ničemu nepomohlo. Leda posílilo dojem, že se v Česku schvalují špatné zákony špatným způsobem.“

Nevábná politická kultura, v níž se politici stávají oběťmi opozice (a to tentokrát zcela doslova), je vskutku truchlivá. Jak to píše Mladá fronta Dnes? „Ministra přivezli, daně vzrostou“ – ano, takhle banálně to vidí v hlavním titulku nejčtenější list; takhle banálně žijeme. Nikým to téměř neotřáslo… Proč taky, že?

Do Evropské unie zbývá už jenom týden. Těšte se Evropané, Češi nejsou žádné holubice…