Nadešel vážný čas na skutečné evropské odpověd

Tento týden jsme 9. května oslavili Den Evropy. Nebyl to den jako každý jiný, i když by se možná někteří bez oslavy obešli. Před 56 lety byla ovšem podepsána tzv. Schumanova deklarace, která dala vznik Evropskému společenství uhlí a oceli, předchůdci nynější Evropské unie (EU).

Myslím, že to byl důvod k oslavě. Nicméně jenom oslava by bylo asi skutečně málo. Evropa je totiž podobně jako demokracie v neustálém pohybu – a to i tehdy, když se může opticky zdát, že stojí.
Co pro nás vlastně dnes Evropa znamená?

Občané středního a staršího věku si jistě pamatují, jaký to byl v dobách minulých nedostižný sen patřit k civilizačnímu celku, který byla Evropa. Ano, Evropa politická, o níž tu nyní mluvím, jíž jsme na opravdu  velmi dlouhých 40 let nebyli součástí, ačkoliv jsme byli v Evropě geografické.

Francouzský politolog Jacques Rupnik o tom napsal knihu s názvem „Jiná Evropa“. Dnes žijeme v jedné Evropě – i když některé národy, které do ní patří, v ní dosud nejsou.

Dnešní mladí lidé využívají možnosti studovat a pracovat v zahraničí zcela samozřejmě, a vůbec je nenapadne, že kdysi tomu mohlo být i jinak. Bez programů, které EU nabízí, by jistě bylo studium v zahraničí těžší, bez volného pohybu, i přes limity některých zemí, by naši pracovníci byli legislativně na úrovni podřadných sil.

Evropa opět na křižovatce

Kudy a kam ale dnes Evropa kráčí? Evropská unie prožívá důležité období reflexe po dvou zamítavých referendech (Francie, Holandsko) o návrhu smlouvy zakládající Evropskou ústavu. Toto těžké období, v němž by měly zaznít všechny hlasy lidí, kteří o Evropě přemýšlejí, je velmi důležité. Bez demokratické diskuse a rozhodnutí, včetně těch odmítavých, nemůžeme jít dál.

Není možné jen efektně tvrdit, že „ústava je mrtvá“, aniž bychom se pokusili zjistit, v jakém je skutečně stavu. Mám navíc za to, že mrtvá není, už jenom z toho důvodu, že ji zatím většina zemí schválila. Cítím často mezi lidmi, že je evropské téma velmi zajímá.

Diskuse se znovu v těchto dnech rozbíhá – na národních úrovních, stejně jako úrovni  evropské. Diskutuje se o ní v Praze, Berlíně, Paříži, Londýně, ale i třeba na zámku v Mělníku, který jsem navštívila 6. května u příležitosti Rady Evropské demokratické strany (EDS): byla jsem tam pozvána právě na diskusi nad podobou současné a budoucí Evropy.

Evropa je opět na křižovatce. O tom, jak dál, mluvil předseda francouzské UDF Francois Bayrou, stejně jako předseda české Cesty změny Jiří Lobkowicz, ale i europoslankyně za litevskou Drbo partiju Ona Jukneviciene.

Postoje po italských volbách, o nichž referoval člen vedení DL-La Margherity Andrea Losco nebo poradce Romana Prodiho a čerstvý poslanec L´Ulivo Sandro Gozi tu nacházely zájem u zástupců Baskické národní strany, stejně jako u zástupců české Strany pro otevřenou společnost.

Je zvláštní, že na rozdíl od takového setkání, se nyní tak málo mluví o Evropě v kampani do poslanecké sněmovny. Nikdo se neptá. Všichni mlčí, ačkoliv se obecně známo, že jednotlivé politické strany mají značně vyhraněný postoj k Evropě.

Mají snad z Evropy strach? Přeruší někdo z nich konečně toto mlčení? Proč to musí být začasto jen bývalý prezident Václava Havel, od něhož o Evropě čas od času slýcháme? Chceme-li znát odpovědi, musíme se ptát…

Je totiž zřejmé, že v blízké budoucnosti musí padnout důležité rozhodnutí. Smlouvu z Nice nebude možné použít pro další rozšiřování Evropy po vstupu Bulharska a Rumunska. Je nutné přijmout nová pravidla, která by stávající podobu EU reformovala. Evropská ústavní smlouva takové řešení nabídla. Je ale možné dnes ratifikovat původní Evropskou ústavní smlouvu ve všech zemích? Poslanci Evropského parlamentu navrhují nejprve na národních úrovních i na úrovni celoevropské diskutovat nad „souborem základních otázek“.

1. Co je cílem evropské integrace?

2. Jakou roli by měla Evropa sehrát ve světě?

3. Jaká je budoucnost evropského sociálního a hospodářského v kontextu modelu globalizace?

4. Jak definovat hranice Evropské unie?
5. Jak je posilována svoboda, bezpečnost a spravedlnost?

Bez odpovědí na uvedené otázky se neobejdeme. Na místě jsou ale i další otázky: Nemá EU uvažovat o dalších společných politikách – například o společné energetické politice, společné migrační politice? Jsem přesvědčena, že česká veřejnost, český parlament a celá Česká republika by podobné otázky měly otevřeně diskutovat.

Nikdo za nás nic nerozhodne, jak tomu bylo v minulosti. Pokud jsme dosáhli svobody činit svá rozhodnutí o vlastní vůli, měli bychom mít svobodu také nabízet řešení. A to i na evropské úrovni.

To je také mimochodem jedním z důvodů, proč z iniciativy Klubu otevřené demokracie (KOD) Senátu Parlamentu vzniká v těchto dnech Klub pro demokratickou Evropu, neformální uskupení, určené k vážné diskusi o všech těchto evropských otázkách. Je otevřeno i dolní komoře parlamentu i veřejnosti. Demokracie je diskuse. O Evropě to platí dvojnásob.