Pochybnosti liberální matky nad registrovaným partnerstvím

Sněmovna Parlamentu České republiky schválila 101 hlasem zákon o registrovaném partnerství. Přehlasovala tím i veto prezidenta Václava Klause. Možná, že se tímto způsobem uzavře nad tématem polemická voda, která byla ještě před několika dny rozbouřená.

Zatímco média vyvolávala dojem, že česká společnost byla rozdělena na odpůrce a zastánce zákona, ráda bych poznamenala, že právě tento zákon patří k těm zákonům, kde si s takovým dělením nevystačíme.

Myslím, že stojí zato i nyní, když opadly hlavní emoce, položit si otázky, které nepřišly na pořad dne dříve. Na rozdíl od jiných, zjevně ideologicky srozumitelných názorů (zejména z ekonomické a sociální oblasti: daně, deregulace, sociální stát, úpravy důchodů či nemocenského), patří totiž podle mého názoru registrované partnerství, stejně jako eutanázie, k zásadním otázkám svědomí.

Musím říct, že jsem sama prošla v posuzování tohoto návrhu dlouhým a složitým vývojem. Nezastírám to, protože si myslím, že předpokladem k pochopení vlastní volby je často i vlastní pochybnost.

Role soukromé, role veřejné

Věřím v zastupitelskou demokracii a hlasuji podle svého přesvědčení. V otázkách etických možná o poznání více. Politicky se považuji liberálně smýšlející ženu, proto jsem si v první fázi diskuse říkala, že není důvod zákon nepřijmout. Vždyť přece homosexuálové jsou lidé, kteří za svou sexuální orientaci nemohou a mají tedy stejné právo na citový život i vztah, založený institucionálně.

Sama zastávám řadu rolí, soukromých i veřejných, a nedokázala bych si představit, kdyby mi některou z nich stát upíral. Jsem především matka, manželka, ve veřejném prostoru vystupuji jako senátorka a z titulu členství v zastupitelstva Jablonce nad Nisou nemohu chybět ani při svatebních obřadech: oddávám zde příchozí partnery.

Své vlastní rodinné zázemí považuji za klíčové: mám tři děti, syna, který je nevěřící a dvě dcery, které jsou věřící katoličky. Míra jejich vztahu k Bohu je rozdílná, zvláště moje mladší dcera si ovšem nedovede představit život bez pravidelných bohoslužeb v děkanském kostele Srdce Ježíšova v Jablonci nad Nisou. Jako liberální matka jsem své děti nedala pokřtít, když byly nemluvňata. Mé dcery se nechaly pokřtít samy, a samy se pro tento krok rozhodly.

Na veřejnosti bych měla dokázat obhájit svůj postoj, své hlasování, protože podle mých postojů a hlasování mohou lidé pochopit, čemu dávám přednost, a na čí straně stojím.

Rovnost a jedinečnost vztahů

V případě zákona o registrovaném partnerství se obě základní role, ta soukromá, i ta veřejná, protínají. Nejde přitom pouze o podstatné otázky, ať jsou z oblasti daňové, dědické, vzájemného zastupování, ale zejména o morální závazky, z nichž vyplývá vyživovací povinnost, příspěvek na domácnost, a snad i ten závazek nejtěžší, závazek vzájemného soužití. Stát v případě manželství zvýhodňuje rodinu, jejíž nejdůležitější funkcí je přežití biologického rodu.

Narození dítěte je výjimečný okamžik, který je nesrovnatelný s jakýmkoliv jiným okamžikem v životě člověka. Mnozí mají za to, že právě narození jedince je skutečně jedinečným okamžikem v partnerském životě.

Mají pravdu ti, kteří tvrdí, že zákon o registrovaném partnerství je ze své logiky vykloubený? Není  v přirozenosti úpravy manželství princip nerovnosti mezi všemi ostatními typ vztahů, když jen tento jediný plní tuto nejdůležitější funkci? Nebo je třeba naslouchat těm, kteří obhajují rovnost před zákonem, aniž by přihlíželi k jedinečnosti biologické funkce rodiny? Mělo by být obsahem normy o partnerství jen odstraňování nejvýraznějších nerovností, které v životě vznikají ve vztahu k veřejné správě?

Nemohu ale zapomenout na první vážnou pochybnosti: Ale co bezdětná manželství? Mají naprosto stejné výsady jako manželství s dětmi. Lze ale předjímat při uzavření manželství zda-li bude či nebude bezdětné.

Ano, jsem liberálka, ale také 30 let vdaná žena a matka tří dětí. Spolu s manželem jsem vychovali zdravé a v životě úspěšné lidi. Při tomto konstatování jsem si uvědomila zdánlivě nesouvisející skutečnost: Proč společnost dostatečně neoceňuje práci spojenou s výchovou dětí? Až příliš jsem si zažila zdánlivě nesouvisející pocit: Proč mají matky, které vychovávají úspěšné lidi, tak malý společenský status?

Pokusila jsem se ve svém životě spojit mateřství a výchovu dětí s profesní kariérou. Nebylo to jednoduché. Námahy s tím spojené ale vůbec nelituji. Pokud bych tak ale nečinila, měla bych rozhodně klidnější život. Byly by ale mé děti samostatné? V některých dobách své profesní kariéry jsem musela na své děti klást značné nároky. Mé děti to zvládly – a dodnes máme fungující a přátelskou rodinu.

Závěrem nejtěžší otázka: Je tedy  registrované partnerství, byť jen vzdáleně podobné tomu, co jsem ve svém rodinném životě zažila? Musím jednoznačně odpovědět: Není. Zdá se, že mé liberální přesvědčení dostává značné trhliny… A kladu si úplně poslední otázku: Je nutné k úpravě vztahu mezi homosexuálními partnery přijímat zákon? Domnívám se, že nikoliv. O tomto svém závěru jsem přesvědčena, i když byl zákon přijat.

Nemyslím si totiž ani nyní, že by lidé neměli být rovni před zákonem, mám ale pochybnost nad tím, zda jsou si některé svazky zcela podobné.

P.S. Když se v Senátu Parlamentu České republiky hlasovalo o návrhu zákona o registrovaném partnerství, nebyla jsem přítomna. Jako členka zastupitelstva v Jablonci nad Nisou jsem toho dne musela hlasoval o rozpočtu města na rok 2006. Pokud bych ale byla přítomna, zdržela bych se hlasování.

Autorka je senátorkou a předsedkyní Klubu otevřené demokracie (KOD).

Jako liberální matka jsem své děti nedala pokřtít, když byly nemluvňata.