Realce na vládou navrhovanou reformu veřejných financí

Dokument Občanské demokratické strany s názvem „Modrá šance“ reaguje na vládou navrhovanou reformu veřejných financí, která v Parlamentu prošla prvním čtením. I přečetl jsem si jej proto i já, a dovolíte-li, rád bych Vás seznámil s mými poznatky

Zdeněk Verner

Zcela racionálně začnu citací z úvodní pasáže, kde nejmenovaný autor  seznamuje ctěného čtenáře s důvody vypracování takového dokumentu. Jsou jimi především: opakovaná upozornění ČSSD na neudržitelnost současného stavu veřejných financí, dlouhodobě navrhovaná aktivní opatření ODS, a koncept tzv. rovné daně či zákon o rozpočtové kázni. Asi mám krátkou paměť, ale na nic takového si nevzpomínám, pravda, je docela možné, že v rámci opoziční smlouvy, později koaliční, takové materiály kolovaly kdesi v kuloárech Parlamentu, anebo při ne jedné společné oslavě narozenin poslanců i senátorů z obou výše jmenovaných politických stran.

Rovná daň se objevila v posledním volebním programu ODS, což byla její promotions akce po čtyřech letech Zemanovy menšinové vlády. Avšak pojďme k věci, tedy vlastnímu obsahu „Modré šance“. Není pochyb, že se jedná o velmi zdařilá public relations, když především v první půli této „studie“ reaguje neznámý autor na jednotlivé citace z vládního dokumentu svými připomínkami a mininávrhy řešení jednotlivých problematik krátkými glosami. Nelze jim upřít velmi racionální pointu, protože naznačují primární nutnost systémových změn reformy  i případné krizové scénáře. Ale to je přece od opozice zcela přirozené!

Křeč, se kterou se premiér Vladimír Špidla vydal do jámy lvové, i jeho kamenný obličej k tomu přímo vyzývají. Na Moravě pro takový pohled máme poněkud jadrnější výraz. V některých reakcích mne překvapuje také navrhovaná míra solidarity i sociálního cítění jinak pravicové ODS. Nesouhlasí ku příkladu s navýšením sazby důchodového pojištění, zvýšením hranice pro odchod do penze, omezením podpory státu nepovedeného stavebního spoření a zdůrazňuje zásadní význam změny důchodového systému, včetně politické shody na tomto tématu. Otázkou zůstává, proč tedy, když si ODS tuto skutečnost uvědomuje, se tak již v minulosti dávno nestalo?

Zásadně však v „Modré šanci“ chybí koncepce přenesení odpovědnosti na jednotlivce, nestačí přece jen platbu zaměstnavatele za zaměstnance na sociálku zahrnout do hrubé mzdy, aby zaměstnanec věděl, kolik za něj podnik platí? K tomuto tématu připojený graf sociální podpory je navíc chybně zpracován. Navrhovaná rovná sociální dávka, nebo  naturální plnění sociální pomoci, tedy pravděpodobně jiné dávky, nepatří do pravicové rétoriky. Úsměv vyvolává také tvrzení, že strana navrhne opatření k přemístění dětí z dětských domovů do rodin, když právě nedávný rozpor mezi moravskoslezským hejtmanem a aktivisty jednoho občanského sdružení vyzněl přesně naopak – podporou dětských domovů.

Bylo by krásné, kdyby to šlo zajistit jediným administrativním úkonem, ale to bych raději doporučoval kouzelný proutek. ODS měla v minulosti dostatek času takové opatření formou zjednodušení zákona o adopci navrhnout i prosadit. Pro by určitě byli nejen sociální demokraté, ale také lidovci s komunisty, kteří tak ochotně zvedli ruce při volbě Václava Klause prezidentem republiky.

Zcela originální je však kapitola zabývající se vytvořením tzv. příznivého podnikatelského klimatu, kde autor navrhuje revizi živnostenského zákona a odstranění „korupčních příležitostí“. Pokud se má jednat o výčet hlavních překážek v podnikání, potom jeho představy o svobodném podnikání i hlavních příčinách nespokojenosti stavu  podnikatelského mají vskutku humorné kořeny. Anebo že by šlo o nový patent na řešení korupce?

Návrh rovné daně je velmi sympatický, otázkou však zůstává, zda je  v praxi i realizovatelný. Češi jsou natolik podnikaví, že se obávám o zvýšení celkového objemu zdaňovaných příjmů, stejně jako negativních dopadů při zvýšení 5% daně VAT na širokou populaci. Zastavit vývoz zisku do zahraničí, byť nevím jaké „zahraničí“ má ODS na mysli, je možné i méně riskantním způsobem. Nestačí ani regulace nákladů státního rozpočtu. Chybí totiž motivace k úsporám ostatních veřejných rozpočtů.

Pravidlo o vyrovnanosti státního rozpočtu je zcela nedostatečným instrumentem, podstatnější je důsledný controlling hospodaření samospráv, státní správy. Nejvyšší kontrolní úřad bude brzy obsazen také politickým klíčem, a daňový poplatník tak přijde o poslední nezávislou instituci v této zemi. Navrhovaným snížením počtu poslanců nikdo nezajistí skutečné snížení výdajů na činnost Parlamentu, a změna volby senátorů nemá s penězi příliš společného. Nemá-li ODS na mysli přímo jeho rozpuštění. V dokumentu však  postrádám návrh koncepce rozdělení daní na kraje a obce, a úplně chybí zrušení majetkových daní (nemovitosti, dary).

Nejzajímavější kapitolou „Modré šance“ je racionalizace legislativy. Autor kritizuje parlamentní politické strany za jejich dosavadní práci a současný stav legislativy nazývá  změtí zákonů a různých typů podzákonných norem, jakoby jeho poslanci a senátoři zasedali v jiném zákonodárném sboru mimo území České republiky. Nemohu než s ním vřele souhlasit, protože kritika směřující do vlastních řad je mi vždy velmi sympatická, byť její vehemencí jsem mírně překvapen.

Obávám se však, že vyřešením případu balených koblih, nedojde ke zlepšení podnikatelského prostředí a kvality lidského života, jak autor sám podotýká. Nestačí ukončit tzv. restrukturalizace, je třeba zahájit procesy e-engineeringu a začít všechny společenské instituce projektově řídit. Vzpomínám si na slova Václava Klause, že obrátí chápání funkce veřejné správy a úředník bude za nás vyplňovat všechny formuláře a dotazníky, když hodnocen bude především za to, jak veřejnosti skutečně slouží. I tato propaganda se v materiálu opakuje a nic nového bohužel nepřinese.

Pevně doufám, vážení a milí přátelé, že tento zevrubný výčet reklamních a propagačních tezí Vás dostatečně přesvědčil o mém tvrzení, že „Modrá šance“ ve skutečnosti neexistuje, stejně jako červená, růžová nebo zelená. Jen aby z ní nakonec nebyla černá, tento národ si zaslouží lepší budoucnost. Moje babička pro takovou situaci  měla trefné přirovnání: „Jeden za osmnáct, druhý bez dvou za dvacet.“