Smrt neodstraníme, pokusme se k ní přistupovat s pokorou

Dokáže politika uchránit člověka od smrti? Zdánlivě absurdní otázka, kterou tu kladu, přitom není ani zdaleka nemístná. Dnes, kdy se i do politického života stále více hlásí témata, která bývají označována jako „otázky svědomí“, myslím stojí za to, abychom jim věnovali zvýšenou pozornost. Otázky života a smrti, výsostně filozofické téma, se dotýkají každého člověka. I v politice, pokud přijdou na pořad dne je provází vyšší míra zaujetí, než obvyklé legislativní úpravy. Často si u nich navíc nevystačíme se zažitými ideovými stereotypy.

Vztah ke smrti provází všechny civilizace bez rozdílu. Dějiny jsou plné obrazů bolesti, krutých scén a vyvražďování, nesmyslných válek a násilných okupací. Šedesát let po 2. světové válce, která přinesla evropské civilizaci ten dosud nejtěžší test v její moderní historii, se může zdát, že smrt v podobě, v jaké jsme si na ni navykli nahlížet, neexistuje. Naše civilizace nesnese pohled do tváře smrti.

Problém, který je neřešitelný – neboť nejsme vskutku nikdo z nás nesmrtelnými – se ale na místo přitakání životu, snaží sterilizovat a následně evakuovat mimo naši pozornost. Dnes jen málokdy potkáte procesí s otevřenou rakví, ostatky významné osobnosti, vystavené ještě nedávno na veřejném prostranství, ustupují novým krematoriím a žehu za účasti nejbližších příbuzných.

Pokus přijmout v paragrafu 115 nového trestního zákona úpravu, která by umožnila usmrcení na žádost, tzv. eutanázii, rozvířila nedávno jinak poněkud nudnou a nezajímavou rutinu poslanecké práce. Provázalo ho odůvodnění, že smrtelně nemocný člověk může trpět tak nesnesitelnými bolestmi ať už tělesnými nebo duševními, že raději volí smrt. Ten, kdo vyhoví takové žádosti, se tím pádem nedopouští vraždy a zůstává nepotrestán.

Otázky na vztah k životu a smrti se u eutanázie dostávají do nejvypjatějšího momentu z takzvaných otázek svědomí. Kdo má právo na usmrcení? U aktivní eutanázie, připomínají někteří, jde vysloveně o vraždu, neboť žádný smrtelník nemá právo nikomu jinému sáhnout na život. Myslím, že argumenty, které proti sobě stojí, jsou nesmiřitelné: nepomohou ani úpravy s výjimkami, které stanoví například vyslovenou žádost osoby, která trpí. Život jako absolutní hodnota tu stojí proti řešení, které soucit povyšuje na smrtící zbraň. Byla bych osobně velmi opatrná i s takovým ukončením života.

Je nutné mít v trestním zákoníku ustanovení o usmrcení na žádost? Jsem hluboce přesvědčena, že není. Péče o smrtelně nemocné (tzv. paliativní péče) je v současné době na tak vysoké úrovni, že umírající nemusí trpět nesnesitelnými bolestmi: ať už fyzickými nebo  psychickými. Paliativní  péče je ale bohužel nákladná, a hospice, které paliativní péči poskytují, nejsou v České republice příliš četné.

Domácí paliativní péče je takříkajíc v plenkách. Zatím i tam, kde domácí paliativní péče funguje více než  60 procent lidí umírá v léčebnách pro dlouhodobě nemocné. Posláním léčebny pro dlouhodobě nemocné (LDN) je léčit, zatímco posláním paliativní péče je umožnit vstup smrti a to za podmínek, kdy umírající příliš netrpí. Mimochodem, připadá mi, že je nutné dnes vést mnohem více debatu o podpoře a rozvoji paliativní péče a nikoliv vtělovat do trestního zákoníku ustanovení o usmrcení na žádost. Dnes, kdy prožíváme smrt jiných téměř v přímém přenosu, soudím, je tento postoj mnohem humánnější.

Dávné otázky po životu a smrti tu ale zůstanou. Ty neodstraníme ani zuřivou mediální diskusí, ani banalizací, jež má tak často sklon k absentování tématu. Politici, kteří jsou s těmito otázkami konfrontováni, člověka od smrti neuchrání: na to jsme až příliš lidmi. Neměli bychom si ale efektně zahrávat se smrtí jenom proto, že nám vynesou větší pozornost televizních reflektorů. V takovém případě už nejde o téma, ale o efektní obrazy marnosti, která bohužel v politice dosahuje přemíry, v níž chybí tak často elementární pokora.

Autorka je senátorka, předsedkyně Klubu otevřené demokracie (KOD).

Otázky života a smrti, výsostně filozofické téma, se dotýkají každého člověka.