Špičky komunistického režimu měly jít před soud

Táta byl komunista. Po okupaci řekl dost. Nechtěl lhát. Dopadl jako desetitisíce jiných. Šel z kola ven. Když jsem měl problémy s přijetím na školy, bylo mu to líto. Nerozuměl jsem. Neodpustil bych mu, kdyby se po srpnu 1968 zachoval v „zájmu nás, dětí,“ jinak. Charta 77. Až do 17. listopadu 1989 jsem se musel se statečností těch lidí dnes a denně konfrontovat a zpytovat svědomí, proč jsem ji já nepodepsal. Byla hnacím motorem, nadějí, vzorem. V roce 1968 mi bylo šest, tudíž jsem si pamatoval. Později hltal staré časopisy a obdivoval statečnost našich lidí, kteří se s holýma rukama snažili zastavit tanky. Slyšel jsem o legiích a Masarykově republice. Nebát se a nekrást! Slyšel jsem o mladých mužích, kteří opustili zemi, aby – byť nemuseli – šli bojovat za její svobodu. O tom, že nebyli jen na Východě, ale že větší část bojovala na západních frontách. O protinacistickém odboji. Věděl jsem, že to nebyl jen ten komunistický, ale zejména nekomunistický odboj, který zachraňoval čest národa. To vše se na školách neučilo, ale to vše mohl člověk zjistit, nebál-li se znát pravdu. Bylo mi dopřáno toho daru a uvěřil jsem v Boha. V čase, kdy návštěva fary či kostela vyžadovala osobní odvahu. A ještě něco – nabyl jsem přesvědčení, že člověk může zůstat svobodným i v komunistickém kriminále. Tělo mohou zabít, ale duši nezabijí.S touto výbavou jsem šel na Albertov. Bylo 50 let od smrti Jana Opletala. Od uzavření českých vysokých škol, od poprav studentských lídrů, od odvlečení stovek jiných do koncentračních táborů. Oni se nezalekli. Zvládneme to? Jaký byl odkaz listopadu 1939? Nebojte se. Není lidského života – života, ne živoření! – bez oběti. Jaký je odkaz listopadu 1989? Mám o tom psát? Proti zlu se musí bojovat! Za demokracii je občas nutno i umírat. Byli jsme na to připraveni. A věřil jsem, že bychom v tom nezůstali sami.Začali jsme dobře, špatně ukončili. Chtěli jsme být velkorysí, byli slabí. KSČ měla být zakázána. Komunistické špičky měly být postaveny před národní soud. Nejde o léta v kriminálech. Měl být vyřčen soud. Konta obstavena. Nebyla odvaha. Tehdy jsme prohráli. Zákon o protiprávnosti komunismu – krásný text, v praxi ubohý cár papíru. K čemu je zákon, který se nedá vymáhat?!

Komunisté jsou tu pořád

Co hůř. Ti, kteří bojovali proti totalitám, byli opět poníženi, když jsme vyplatili prebendy bolševickým slouhům, ale na mnohé ze statečných jsme si dosud nevzpomněli. Tisíce zemřely, aniž se dočkaly vděku. Byl toto náš odkaz? Máme zde, jako jediný stát bývalého východního bloku, hned několik bolševických partají, z nichž ta Grebeníčkova zneuctívá parlament. Když jsem chtěl promluvit v Poslanecké sněmovně o proradnosti komunistů, zákonodárci mě nepustili k mikrofonu. Bodře se tomu zasmáli. Také odkaz. Je odkazem 17. listopadu, že partaje už 15 let lžou, kradou, podvádějí, a přesto je občané musí volit, protože nemají volbu jinou?V těchto dnech měla v Senátu probíhat konference, jejímž středem měl být kulatý stůl všech stran tehdejšího konfliktu. OF, bývalých studentů, komunistů. Těsně před zahájením jsem ji musel odvolat. Zalekli se současní politici, zalekli se tehdejší klíčoví komunisté, nepřipraveni se ukázali historici. A tak se jako každý rok poplácáme po zádech a řekneme si, jací jsme byli pašáci. Jen fanfár bude letos víc.Je odkazem zbabělost? Nemusíme umírat, abychom projevili odvahu. Patnáct let po pádu totality je v této zemi stále ještě nejstatečnějším činem nekamarádit se s komunisty, dokázat se vzepřít stádu, mluvit pravdu, nekrást a nepodvádět. Odkaz to asi nebude. Spíš smutný výsledek. A těžký úkol. Hlavu vzhůru, přátelé. Jde se dál!

Martin Mejstřík, senátor