Stav rozčarování: v parlamentu, na silnici i na chodníku

Když se ohlédneme za posledním obdobím vládnutí ČSSD v koalici s US-DEU a KDU-ČSL, a srovnáme jej se stylem chování opoziční ODS, mohly by být menší strany spíše potěšeny a polichoceny. Otázka zní, zda se to týká i nás, občanů.

Viliam Baláž

České ekonomice se daří o něco lépe ve světle čísel stagnující světové ekonomiky, nehledě na čísla ekonomické recese, ve kterých se v poslední době ocitá Německo a Itálie. Některé trendy se ale zdají nezvratné a řešení nejsou vždy populární. Nálada je ale, zdá se, setrvale mdlá. Měla by nás těšit rozeštvanost české politické scény? Měla bychom být spokojeni s celkově lidsky špatnou atmosférou v mezilidských vztazích? Mělo by být i naším heslem: „Čím hůře, tím lépe?“

Kdysi mluvil prezident Václav Havel o „blbé náladě“. Po jeho odchodu se kvalita našeho každodenního života usadila hluboko pod tímto termínem – škodolibý úsměv má dnes na tváři pouze prezident Václav Klaus. A komunisté posilují…

Stav rozčarování

Lidé mají stále více tendenci politiku a politiky nenávidět, pokud jim nejsou přímo lhostejní – zářijový výzkum agentury STEM zhodnotil jeho ředitel Jan Hartl slovy: „Společnost se neradikalizuje, spíše je taková rozpačitá, dezorientovaná a mírně rozčarovaná.“ Nad tím posledním, říjnovým, v němž KSČM předstihla i ČSSD (18,5% oproti 16,6%), úvahu o „rozčarovanosti“ doplnil úvahou o nestabilním charakteru sociálně-demokratického voliče.

O náladě ve společnosti ale svědčí i jiné statistiky než žebříčky popularity stran či stranických osobností. Podívejme se například na obraz dopravní nehodovosti v naší zemi.

Ano, je dost strašný a láme jeden rekord za druhým. To není virtuální příčka popularity, tato čísla představují lidské tragédie a úmrtí, zmařené lidské životy a pláč nad hrobem blízkých a milovaných. Ti poslední se také většinou do statistik nedostávají. Proč tomu tak je? Nedokázali jsme se dosud vyrovnat s pocitem nabyté svobody po letech komunistického útlaku? Nebo se chtějí někteří se svými rychlými a drahými auty jen tak blýsknout na veřejnosti? Jistě každý z nás má v paměti způsob, jak policie postihuje dopravní přestupky – pokud si muži zákona o úplatek neřeknou rovnou, doporučí mi vybrat si alespoň peníze z bankomatu, o platbě převodem většinou nechtějí slyšet. Je v této souvislosti ještě vůbec nutné podotýkat, že policii podle říjnových čísel agentury STEM důvěřuje pouhých 38 procent respondentů? Před rokem tomu bylo jinak: polici tehdy důvěřovalo celých 62 procent.

Všichni si ale nakonec stěžují na novelu dopravního zákona. Proč je horší? Co dělali naši zákonodárci – usnuli nebo se podobně jako jeden nejmenovaný poslanec opíjeli u baru? Zachrání snad prestiž policie spektakulární akce typu Kryštof?

Politika na chodníku

Politiku ale, jak známo, můžete potkat nejen na silnici. Občas do ní vrazíte na chodníku, občas do ní i nechtěně šlápnete Občas vás na něm bezpečně okradou.

Dovolte proto na závěr ještě tři otázky pro náš opozičně-koaliční konglomerát ČSSD-ODS na magistrátu hlavního města Prahy. Otázky adresuji primátoru Pavlu Bémovi:

1. Vážený pane Béme, nemáte náhodou pocit, že v Praze je málo odpadkových košů?

 2. Nemáte náhodou pocit že těch psích exkrementů na ulicích je v deštivém podzimním období snad ještě více a že je nikdo neuklízí?

 3. Nemáte náhodou pocit že pražští taxikáři, krom toho že pořád okrádají zahraniční turisty, také nejvíc z pražských řidičů porušují dopravní předpisy?