Ústavní soud vzal hraběnce zámek, princ Harry šokoval hákovým křížem

Signál. Den s dnem se sešel a tsunami, které zaplavilo na dva týdny titulní strany světových i českých novin, zvolna odplouvá do zapomnění. Analytické štáby jistě brzy vyhodnotí, jak si nakladatelské domy zvedly za ty dva týdny na lidském utrpení náklad, a bude se zas hledat nějaká šokující zpráva. Tsunami se ale hned tak něco nevyrovná. To je jisté. Dnešní české noviny, a trochu překvapivě dosti rozdílné povahy, se shodly na novém tématu.

“Ústavní soud vzal hraběnce zámek“, píší v hlavním materiálu na první straně Lidové noviny. Totéž činí i jindy seriózní Hospodářské noviny, jejich titulek je trochu jiný: „Opočno dalo návod na restituce“. U Lidových novin se hraje s podprahovým vnímáním, jde o šlechtu, které se snad bere, co jí nepatří?, Hospodářské noviny předpokládají, že čtenář bude vědět, že v Opočnu sídlí zámecký skvost, který stát před časem vrátil rodu Colloredo-Mansfeldů. „Jedna z nejvýznamnějších renesančních staveb v Česku se možná opět ocitne ve státním vlastnictví. Ústavní soud totiž včera zvrátil roky se táhnoucí spor mezi českým státem a hraběnkou Kristinou Colloredo-Mansfeld. Ústavní soud zpochybnil rozsudky, které v minulých letech zámek, zabavený v roce 1945 československým státem, šlechtickému rodu vrátily,“ píší Lidové noviny. Jak věc vidí Hospodářské noviny? „Rozhodnutí Ústavního soudu, podle kterého by mohl zámek v Opočně opět patřit státu, je jen předehra k důležitějšímu verdiktu. K argumentům, jimiž tříčlenný tým soudců včera zpochybnil, že zámek patří Colloredo-Mansfeldům, může brzy sáhnout velké plénum Ústavního soudu. Soudci je chtějí použít i při definitivním ukončení pokusů o prolomení Benešových dekretů,“ stojí v úvodu.

Precedens a právní stát
Jak už to bývá u takových sporů, které rozdmýchávají vášně, není snadné se rychle dobrat merita věci. Jde o právní spor, který „prolomil“ tzv. Benešovy dekrety, tvrdí někteří právníci. Restituce majetku by totiž neměla jít před 25. únor 1948. „Restituční nároky se totiž vztahují pouze na poúnorové zabavování majetku. Ale prolamování Benešových dekretů spočívá v tom, že se třeba kvůli formálním chybám napadají poválečné konfiskace z let 1945 až 1947,“ citují Hospodářské noviny mluvčího Ústavního soudu Michala Spáčila. Lidové noviny citují reakci „hraběnky“, která je na rozdíl od televizního zpravodajství dosti neutrální, neboť v psané podobě trochu zanikají její gramatické chyby, pro jistotu z ní ale udělaly aspoň tak trochu hysterku: „Nevěřila jsem, že v demokratickém státě je něco podobného možné,“ rozčilovala se včera po rozsudku hraběnka Kristina Colloredo-Mansfeld (napsaly LN).

Kauza je to složitá. Spor se vede o to, na jakém základě dostala rodina restituovaný majetek. Zákon o restituci z roku 1994 přihlížel k tomu, že majetek zabavili nacisté v roce 1942 a byl po válce znárodněn jako německý. Spor, zda byl Josef Colloredo-Mansfeld vskutku kolaborant, soud „nezkoumal“, a přímé svědectví o tom, zda požádal o německé občanství, neexistuje. Soud ale přezkoumal důvod, podle kterého mu byla přiznána de facto „rasová perzekuce“, což nyní Ústavní soud odmítl. Deník Právo v článku „Verdikt politiky většinou potěšil“ cituje mezi reakcemi české politické scény, jeden výrok, který v kontextu opatrnosti a obezřetnosti, stojí za ocitování. Senátor Karel Schwarzenberg: „Colloredové byli za druhé světové války pod neuvěřitelně velikým tlakem nacistů, ale jejich biografii osobně neznám. Doufám velice, že Ústavní soud udělal rozsudek podle předložených materiálů a důkazů.“

Silný akcent Hospodářských novin je ale závažný. Z tohoto ohledu překonává pouze právní „technikálie“, jak míní místopředseda Senátu Edward Outrata, ale stává se silnou politikou. Někteří právníci totiž mluví o kauze Opočno jako o „precedensu“ pro další verdikty. „Zamýšlené posouzení těchto sporů podle ´pravidla Opočno´ by bylo v rozporu nejméně se dvěma dřívějšími rozhodnutími soudu z let 1998 a 2001. Tyto nálezy v podstatě dávaly možnost nadřadit obecné zákony nad restituční. Pokud byl někomu zabaven majetek nesprávně, mohla být podána žaloba i v situaci, kdy se to stalo před únorem 1948. To by měl nový výrok pléna definitivně změnit,“ píše list, který cituje nejmenovaného soudce, který zlehka komentuje i široce medializovanou kauzu Kinský. „Vše nasvědčuje tomu, že po nálezu v kauze Opočno se i tady použije zdůvodnění založené na pevné únorové hranici. Protože takový verdikt by ale šel proti našim dřívějším nálezům, musí ho odsouhlasit alespoň devět členů pléna. Hlasování v senátu na to nestačí,“ uvedl soudce.

„Je to dobrý signál pro další restituční požadavky z hlediska šlechty. Všechno, co má za sebou určitou kompromitaci z druhé světové války, by nemělo být předmětem nároků,“ řekl novopečený předseda Senátu Přemysl Sobotka (ODS) deníku Právo. Závažnosti verdiktu rozumí i komentátor Práva Pavel Verner. „Ačkoli jde o akt právní, jeho dosah je bytostně politický. Český stát je rozsahem svých restitucí mezi svými sousedy výjimečný a obyvatelé, čili voliči, jsou na restituční nároky velmi citliví. Dalo by se tedy říci, že v případě opočenského zámku tzv. Benešovy dekrety odolaly v mimořádné zkoušce,“ píše. Co tím myslí? „To by ovšem nemělo svádět k názoru, že rozhodnutí nejvyšší soudní instance v zemi mělo jakýkoli jiný než právní impuls, například politický. Už i proto, že současný Ústavní soud není jmenováním svých členů ´politicky unifikovaný´ – část z nich jmenoval ještě Havel, část už Klaus. Hlavně ale proto, že nedůvěra v tuto instituci znamenala by nedůvěru v právní stát,“ píše komentátor.

O kauze restituce Opočna se zmiňují všechny české deníky, ne všechny ale z něho dělají hlavní materiál. Deník Právo se například rozhodl udělat „votvírák“ z případu, který hýbe hlavně Velkou Británií. Co se stalo? „Princ šokoval svět kostýmem“, píše Právo. „Na maškarní ples si vzal nacistickou uniformu“, zní podtitulek. Všechny noviny přinášejí fotografii, na níž zrzavý princ Harry popíjí jakýsi drink, kouří a na levém rukávu má svastiku, nebo chcete-li hákový kříž. Jeho fotografii v obleku afrikakorpsu s červenou páskou s hákovým křížem na rukávě přinesl britský bulvární deník The Sun s titulkem ´Nácek Harry´,“ píše Právo. „Princ se ještě ve středu večer za svůj čin oficiálně omluvil. ´Je mi líto, pokud jsem tím někoho urazil nebo uvedl do rozpaků. Byl to špatně zvolený kostým a já se omlouvám,´“ cituje deník prohlášení královského paláce.

Nácek a velká kočka
Zdánlivě trochu nešťastná maškaráda prince Harryho přichází do médií poté, co světové televize odvysílaly, jak Harry se svým bratrem Wiliamem, pomáhají balit krabice postiženým bouří tsunami. Nyní to vypadá, a The Sun jistě nepatří k těm zrovna laskavým bulvárům, že Harry navazuje na neblahou tradici anglické šlechty, která před Mnichovem 1938, ale i později koketovala s nacismem více, než jenom na bláznivých večírcích. Připomeňme, že párty, která měla za téma „domorodce a kolonialisty“, přivedla bratra Williama ke krotšímu kostýmu: přišel převlečený za „lva“. V tom se ale Právo trochu plete, protože britský tisk, konkrétně například Guardian v dnešním vydání, referuje, že Wiliam přišel převlečený za „velkou kočku“ a to v – leopardí kůži.

Komentátor Hospodářských novin Adam Černý míní, že tímto „převlekem“ urazil Harry svojí babičku. „Panovnice Spojeného království, která vždy kladla nejvýše své závazky vůči státu, se proto muselo velice dotknout, když se v tisku objevila fotografie jejího vnuka k hákovým křížem na rukávě. Nejen proto, že něco takového u příslušníka královské rodiny okamžitě dostává symbolickou hodnotu. Když byla Alžběta ještě mladší, než je dnes její vnuk Harry, pomáhala ve zdravotnické uniformě ve válce proti režimu, který chtěl pokořit a zničit její vlast a jehož symbolem byla právě svastika. Nacistickou uniformou urazil princ svou babičku.“ Komentátor ale zapomněl podotknout, že ne všichni se chovali tak příkladně jako Alžběta.

Stačí, když si jenom vzpomeneme na „liberálního“ Edwarda VIII, který se do dějin zapsal jako jediný panovník v dějinách, který abdikoval z trůnu. Stalo se tak v roce 1936 kvůli neslučitelnosti svého postavení ve vztahu k Američance Wallis Simpsonové. Tato „love story“ by nebyla až tak závažná, kdyby neotřásla pověstí monarchie, ale posléze i kreditem celé královské rodiny: král Edward VIII ale, a to by nás mohlo zajímat, koketoval s nacisty před, ale zejména poté, co se vzdal trůnu. A to ve srovnání s Josefem Colloredo-Mansfeldem, jakkoliv se toto srovnání nabízí, řekl bych eufemisticky, o poznání více. Edward VIII navštívil Německo na osobní pozvání Adolfa Hitlera sotva rok po své abdikaci, a nedávno otevřené archivy potvrzují, že on i jeho přítelkyně, kterou pojal za ženu, skutečně s nacismem sympatizovali velmi otevřeně.

Edward VIII dostal po válce další šanci, a i přes celkovou obeznámenost s jeho postoji, byl vždy vnímán jako vážená osoba. Signál, který rodina Colloredo-Mansfeldů dostala posledním výrokem Ústavního soudu je silný. Kdo si ještě pamatuje, že se vedla zuřivá válka mezi Hradem a Senátem o nominacích soudců? Jakou má rodina šanci?  „Štrasburk,“ řekl právní zástupce Vlastimil Nedomlel. Myslel tím poslední instanci, na kterou se může v české demokracii člověk odvolat.

Boží mlýny melou pomalu…