Útok na Irák: Nejhorším řešením by bylo nic nedělat

Otázka, jak je možné zabránit režimu teroru a neutralizovat ho, rozděluje světovou politiku od atentátů 11. září 2001. Od tohoto data byla Amerika otřesena ve svém pocitu bezpečí a nachází se ve stavu války. Vojenská operace Bushovy administrativy a útok na Afghánistán proti režimu Talibanu našel světovou podporu v rámci „koalice proti terorismu“. Základ potvrzení pro tento útok byla podpora a pomoc Talibanu organizaci al-Kajda teroristy Usamy bin Ladina. Zdá se, že nikdo nelituje pádu Talibanu. Naopak. Veškerý svět je spokojen, že většina hlav této obrovské teroristické hydry byla Američany uťata.

Politické tance OSN

Případ Iráku, kde se americká a britská armáda snaží, aby padl tyranský režim Saddáma Husejna, vyvolává ve srovnání s Afghánistánem velké politické napětí a velmi tvrdá diplomatická střetnutí. Svět se dělí na ty, kteří jsou pro válku a ty, kteří, válku odmítají. To, že válka nebyla a priori požadována a mnoha světovými osobnostmi odmítána, je zřejmé. Mnoho lidí na celém světě je dnes v ulicích. I to je pochopitelné. Protesty proti destrukci a smrti, zvláště u civilních obyvatel, jsou lidsky srozumitelné a hodné respektu.

Ptám se ale, jakými argumenty se řídí protesty na politické úrovni? Válka v Iráku je téma, které zůstává na úrovni Spojených národů nevyřešené. Nová rezoluce nebyla ratifikována. Naopak rezoluce 1441, ratifikovaná většinou 15 hlasů, ve svém textu jasně definuje porušení předchozích ratifikací režimem Saddáma Husajna. Znamenalo by to tedy, že v případě neměnného stavu by zůstaly „vážné dopady“ na tento režim bez užitku. Argumenty proti válce jsou založeny na politických tancích uvnitř Spojených národů, které mohou potěšit jen málokoho. Zvláště v Evropě se zdají být tyto argumenty nepochopitelné. Ještě před pěti lety „humanitární intervence“ proti režimu Slobodana Miloševiče, který ve své zemi vyzkoušel něco tak hrozného jako „etnickou čistku“, nevyvolala takové politické rozdělení na světové mapě jako válka v Iráku. Připomeňme, že ani intervence proti Miloševičově režimu byla uskutečněna bez rezoluce Spojených národů. Tato akce nalezla navíc podporu nejen států Severoatlantické aliance (NATO) – včetně Berlínu, Paříže, ale i včetně Moskvy. Tedy i všech klíčových států, které se tak náhle vzepřely chování Američanů a Britů vůči Iráku.

Znamená to tedy, že nebezpečný režim Saddáma Husajna si žádá pozitivnější hodnocení nebo dokonce přijatelnější než režim srbských nacionalistů? Saddám Husajn posledních 30 let vládne krvavé diktatuře teroru a strachu na základě kultu osobnosti. Saddám Husajn je člověk, jehož režim je možné srovnat se stalinským režimem 30. let. Kdo chce najít omluvu za způsob nynější vlády Saddáma Husajna? Obávám se, že ji nenajde. Bohužel existuje režimy další: od Zimbabwe po Severní Koreu, kde vláda teroru a krvavé diktatury potlačuje základy Charty Spojených národů a nerespektuje osobní svobody a lidská práva. Nebylo by těžké najít důvody pro vojenskou intervenci na základě těchto argumentů.

Hledání dobré odpovědi

Jedním z nejsilnějších argumentů proti válce je názor, že prezident Bush chce tímto svým postupem získat volné ruce pro příští světové války, které jeho administrativa označila za součást „osy zla“. Suverenita státu tvoří rovněž součást základních práv Charty Spojených národů, a pokud by strategie Američanů vedla tímto směrem, dočkali bychom se jistě mnoha dalších důležitých diskusí a rozepří. Ale diskuse „proti Američanům“ nepřinese žádné ovoce a nebudou hodnověrní, pokud si Spojené národy nepoloží vážně otázku: „Jak porazit mezinárodní terorismus, který disponuje zbraněmi hromadného ničení?“

Právě v tomto bodě jsou argumenty válečných kritiků překonány realitou 30 let režimu Saddáma Husajna, rolí Spojených národů a zvláště rolí 150 inspektorů Spojených národů, kterou mohou mít v zemi s 25 milióny obyvateli, jež je stejně tak velká jako Francie. Saddám Husajn byl vystaven kontrole inspektorů poté, co použil jedovatý plyn proti Kurdům ve své zemi během války proti Iránu a při invazi do Kuvajtu. Během deseti let dokázal pohrávat s inspektory ve velkém despotickém stylu. Kolikrát už slíbil spolupracovat se Spojenými národy? Kolikrát slíbil, že bude více transparentní? Kolikrát nesplnil slovo a své sliby?

Chtějí se i napříště Spojené národy a velké mocnosti tohoto světa nechat zesměšňovat bez sankcí? Chce se svět skutečně znovu dívat, jak je program „ropa za potraviny“ neustále zneužíván lidmi Saddáma Husajna proti vlastní populaci? Peníze jdou na stavbu paláců, vojenského opevnění a rozvoje vojenského programu ABC, zatímco velká část populace umírá hladem!

Politika appeasementu, prováděná prací inspektorů a celkový rozpad programu „ropa za potraviny“ se staly kontraproduktivními. Hledání „dobré odpovědi“ na povahu režimu Saddáma Husajna, o kterou se pokoušely Spojené národy, naprosto selhalo. Cíl Spojených národů, který byl vytyčen před 12 lety – tedy odzbrojení a destrukce zbraní hromadného ničení – není možný bez změny režimu.

Koalice dobrovolníků

Tuto válku, kterou vede „koalice dobrovolníků“, chce odstranit Saddáma Husajna: přináší to další rizika a další nejistoty. Argument, že útok je v rozporu s lidskými právy není korektní, neboť nynější válka je pouze přímým pokračováním války v Perském zálivu z roku 1991, jež nikdy nebyla ukončena. Nechť tato preventivní válka je lepším řešením, než nová agrese Saddáma Husajna, kterou nelze vyloučit, ani ji stoprocentně popřít. Nejhorším řešením by bylo nic nedělat a nechat plnou moc tyranské diktatuře Saddáma Husajna a jeho synů. Přesně tyto argumenty vedly – Rusy, Američany, Francouze a Němce – v roce 1990 do války. Museli to přijmout s velkým morálním sebezapíráním, protože to byli právě oni, kteří podporovali Saddáma Husajna ve válce proti Íránu. Neměli by na to dnes zapomínat.

Jiří Lobkowicz,
předseda politické strany Cesta změny