Václav Klaus dokáže vzbuzovat emoce

Lidé nového prezidenta berou, protože za normalizace patřil na rozdíl od svého předchůdce k „mlčící většině“.

Martin Jan Stránský

Václav Havel – jako první odcházející polistopadový prezident – poněkud zanedbal zásadní úkol, totiž zahájit debatu o roli úřadu prezidenta a o tom, jaký by prezident vlastně měl být. Úřad prezidenta České republiky tedy zůstává definován pouze osobností. Má to tak být? Analýza ročního prezidentování Václava Klause nabízí mnohem důležitější odpovědi a dopady, než se zdá.

Proč je Klaus populární?

Čím to je, že Václav Klaus dokáže vzbuzovat těžké negativní emoce u určitých lidí, přičemž ho většina národa hodnotí pozitivně? Důvody jsou dva.

Za prvé, Klaus vyšel z českého středu. Jako většina občanů neudělal za normalizace nic, co by vedlo k odstranění komunistického režimu. Na rozdíl od svého předchůdce Havla totiž patřil do „mlčící většiny“. Druhým důvodem je naše současná psychologická potřeba. Jak vyplynulo z nedávného průzkumu, lidé si na Klausovi nejvíce váží jeho inteligence a reprezentativnosti spíš než morálního kreditu a poctivosti. Na základě dějinných zkušeností místo politických systémů a principů zdůrazňujeme autoritu a pocity, upřednostňujeme pohlazení před kritikou a jistotu před nejasností. Klaus to velmi dobře ví, a hraje tedy na patřičnou strunu. A tak jako uspokojivý vnímáme stav, kdy nehledáme vlastní hodnoty, ale spíše se „vzájemně podporujeme“.

Metody a demokracie

V Klausově repertoáru přitom převažují destruktivní metody. Jednou z nich je známá potřeba rozdělovat lidi na „dobré“ obdivovatele a „zlé“ kritiky. Ty druhé – ať jde o intelektuály, disidenty či třeba politology označuje Klaus za „levicové, etatické, neliberální, standardními demokratickými mechanismy pohrdající, kýčovitě moralizující, realitou nepoučené a nepragmatické“. Útoky mnohokrát řeší Klaus převáděním viny. Stačí připomenout „sarajevský atentát“, kde se podle své interpretace stal nikoliv viníkem, ale „obětí spiknutí“.

Další častý způsob je prosté odmítnutí. V pořadu BBC World (vysílaném do 200 zemí) po dotazu ohledně diskriminace v České republice označil náš prezident organizaci Amnesty International za nedůvěryhodnou a komentoval kritiku britského parlamentu týkající se diskriminace českých Romů slovy „to je taková hloupost a nesmysl, že na to nebudu ani reagovat“. Co se týče demokracie, Klaus mnohem častěji odkazuje na princip „svobodného chování“ a na svobodu samu. Očekává, „že budeme vystupovat jako jednotlivci“. Pro něj je svoboda sama „předpokladem a současně i mechanismem vzniku dobrého lidského chování“. Klaus tak odstraňuje myšlenku, na které většina lidí staví demokracii, totiž, že existují přirozená lidská práva. Byla to opoziční smlouva, jejímž duchovním otcem byl Václav Klaus, která vytunelovala klíčový mechanismus – mandát občana. Oddělení vlády a opozice zmizelo, což vedlo k tomu, že hospodářské tunelování se snadněji propojilo s politikou. Tím vznikly pevné klientelistické struktury, dnes rozeseté ve všech stranách, které se nakonec spojily a zvolily Klause prezidentem. Klaus tedy vnímá demokracii a politiku jako čistě procedurální rámec pro zabezpečení politické elitní garnitury. Jeho touha po popularitě mu nedovolí podporovat demokratické mechanismy, jakými jsou debata a kompromis, ani představovat konkrétní demokratické cíle a vize.

Komunismus a minulost

Jedna z podstatných otázek úřadu prezidenta zní, jak má prezident zacházet s komunistickou stranou a její minulostí? Klaus sám na to odpovídá: „Vyrovnání se s minulostí, a případný pocit viny, vidím jako individuální problém každého z nás.“

Klausovo vnímání komunistického režimu reprezentuje protipól Václava Havla – normalizace totiž pro Klause zřejmě představovala i určité výhody: „Řekl bych, že nám individuální konfrontace každého z nás se systémem útlaku a nesvobody, v němž byla hranice mezi dobrem a zlem zřetelná, v mnoha směrech dala v morální orientaci určitou výhodu oproti lidem žijícím nepřetržitě ve svobodné společnosti.“ Klausův postoj k pádu komunistů vyšel najevo před pár měsíci, když předložil princip „nekomunismu“ a tvrdil, že obyčejný občan přispěl k pádu komunistického režimu čistou pasivitou. Připomeňme, že ze všech komunistických satelitů měla ČSSR v 80. letech nejvyšší procento registrovaných komunistů. V tomtéž období Václav Klaus jako obyčejný a pasivní občan odmítl podepsat dopis k propuštění Václava Havla z vězení. A tak Klausův postoj ke komunismu vede k podpoře praktik bývalého režimu. To mu umožňuje předvádět se jako reprezentant „všech obyčejných lidí“. Otázky kolem národního svědomí a morálky bude nadále považovat za zbytečné. Otázky kolem KSČM rozhodne čistě podle toho, jak mu to zrovna poslouží.

Evropa a budoucnost

Pro Klause přináší členství v EU převážně oslabení jeho role „hlavního“ domácího politika. Proto tvrdí, že „zvláštní koalice evropské politické elity, bruselské byrokracie a kosmopolitní intelektuální skupiny urychlují evropskou integraci bez ohledu na skutečné zájmy občanů Evropy.“ O kom to mluví?

Ve věci konkrétní vize našeho národa v EU Klaus zatím nenabídl žádné faktické informace. Místo toho se jeho projevy soustřeďují na prosazování „českého stanoviska“ v organizaci, která nás může pohltit. Jak se „české stanovisko“ konkrétně liší od jiných zemí v unii? Místo věcné diskuse prezident nabízí převážně hrozby: vstup do EU je „past, ze které se nedovedeme dostat“, a která navíc vede k „oslabování standardních demokratických procesů“. Jakých? Prezidentovo chování má za následek schizofrenní stav, kdy občan nedokáže předvídat, jak vstup do EU ovlivní jeho finance, rodinu, existenci. A neví ani, jak si má moderní Evropu představovat. Prezident tu ve své roli nejen selhává, ale tragicky podkopává národní budoucnost. Hlava státu reprezentuje stát, ne sebe. Prezident nesmí rozdělovat občany proti sobě. Je tedy nepřípustné, aby urážel určité skupiny spoluobčanů za to, že vyjadřují svůj názor! Prezident nesmí porušovat slovo. Při zvolení sliboval Klaus, že nebude zasahovat do běžných politických věcí, jako je zákon o DPH. Slovo nedodržel a nedodržuje. Prezident nesmí lhát. Když Klaus publikoval v LN článek, ve kterém odmítl antikomunismus, a nato pozval na jednání do Lán předsedu KSČM, poslal mu dopis předseda politických vězňů Stanislav Stránský (není příbuzný s autorem tohoto článku – pozn. red.). Napsal v něm, že ho Klausův „výrok o komunistech velice překvapil“. Místo diskuse odpověděl prezident slovy: „Vám jde pouze o útok na moji osobu jako na člověka, se kterým politicky nesouhlasíte… s komunisty jsem já nikdy nevedl žádné politické jednání.“ Existují okamžiky a doby, v nichž se tvoří hodnotové základy společnosti pro další generace. Věřím, že nyní prožíváme takové chvíle. Klausovo neuznávání a urážení skupin studentů, disidentů, občanů a politických vězňů nám dává garanci, že zůstaneme bez těch hodnot, které jsou nezbytné pro dobrý zítřek. Klausova dezinterpretace našich dějin vede k tomu, že všechny „nepohodlné“ otázky vždy budou zameteny pod koberec. Klausovo upřednostnění vlastního „já“ nad debatou vede k udržování naší závislosti na pocitech, a tedy k posílení normalizačních hodnot a existujícího statu quo. Pokud se dnešní společnost a postbolševické chování budou měnit k lepšímu, stane se tak pouze pomocí mechanismů, které jsou Václavu Klausovi cizí, nebo jimi opovrhuje. Tedy nebude to kvůli, ale spíše navzdory prezidentovi.