Za běžeckou výzvou do země Bernardýnů

Jako první Čech v historii jsem se postavil na start 3. ročníku trailového běhu ve Švýcarsku, který spojuje dvě významná místa v zemi hodinek a bernardýnů – horské středisko Verbier a právě Col du Grand Saint Bernard, kde velcí chundeláči střeží hranice s Itálií již od nepaměti.

Pokud někdo hledá dobrodružství, miluje hory a běh či jeho lehce extrémní varianty a nevyznává hromadné akce, je Le Boucle, 110-tikilometrová verze trailu Verbier-St.Bernard ideální volbou.

Kolem 300 závodníků vybíhá v sobotu 2. července v 5:00 z náměstí ve Verbieru v nadmořské výšce 1490 m.n.m. Pořadatelé se s námi moc nemazlí a ihned po startu nás ženou téměř o kilometr výš na vrchol jedné ze sjezdovek. Verbier se probouzí a já jej znovu spatřím právě za svítání o 24 hodin později.

Trať vede většinou po úzkých zpevněných cestách, jen málokdy je to po asfaltu, někdy je těžké i jen předběhnout. Narozdíl asi od nejznámějšího evropského ultratrailu v masívu Mont Blancu. Příjemná trasa v sevření okolních zasněžených velikánů nás přivádí do městečka Sembrancher, nejnižší místo trati ve výšce 720 m. n. m. Tady je další z občerstvovaček, kde se servírují švýcarské sladkosti, ovoce, nápoje všeho druhu, bujón přijde na řadu později. 

Ze Sembrancheru stoupáme k jezeru Champex, kde se píše 34. kilometr a já se setkávám poprvé a naposledy se svým doprovodem. Je 11:00 a já jsem zhruba ve třetině závodu. Příštích asi 25 kilometrů znám už skoro nazpaměť, vedou po trase Tour de Mont Blanc,hřebenovky kolem Mont Blancu, kterou jsem šel před třemi lety, a i z loňska, kudy částečně vedla trasa jiné běžecké šílenosti.

Přes malebnou vesničku La Fouly míříme k legendárnímu vrcholu Col de Fenetre ve výšce 2698 m. n. m. Přituhuje, přidává se vítr a stoupání je nekonečné. Nahoře na mě čeká 30 centimetrů sněhu a teplota lehce nad bodem mrazu. 

Zase je tu ale klesání. To vede k silnici, kde minulý rok bojoval Roman Kreuziger na Tour de France, ano, stoupám na Col du Grand St.Bernard. Bernardýny nikde ale nevidím, míjím vodní nádrž a už jím bujón, který plní účel – zahřívá. Je pozdní odpoledne, přede mnou nejvyšší bod trasy Col des Chevaux (2714 metrů) a 15 kilometrů dolů do vesničky Bourg St.Pierre. 

Navlíkám rukavice a vlastně všechno co mám, vítr fouká, ale sluníčko ještě svítí. Cesta přechází do kamenité verze, už jsme poměrně vysoko. Dolů to jde ještě hůře, pak se ale mění cesta v travnatou a jde i běžet.

champex-1310416121-1867757

Nekonečný úsek zdolávám ještě za světla a Bourg St.Pierre mě vítá se zvládnutými dvěmi třetinami trasy. Opět sním vše, co je nabízeno a v 21:00 vyrážím na noční misi. Čeká mne posledních 34 kilometrů s dvěma brutálními stoupáními, ještě k tomu v noci. 

Ve výšce 2200 metrů nad mořem rozsvěcuji čelovku a jen svit čelovek ostatních závodníků přede mnou a za mnou mi dává pocit, že nejsem na trati a v horách úplně sám. Krátce po půlnoci jsem na Col Mille (2480 m), moc dlouho se nezdržuji, výška i nízká noční teplota je znát.

Dávám jen čaj, klasické kolečko – pomeranč, chleba, salám, sýr a rozinky – a pospíchám dolů, do tepla. I tady organizátoři nebyli milosrdní, sešup do Lourtieru ve výšce 1074 m. n. m. dává kolenům, stehnům i lýtkám slušně zabrat.

99. kilometr

V Lourtieru jsem za dvě a půl hodiny, píše se 99. kilometr a mám to za pár. Teď už to snad nevzdám, tato myšlenka se mi celou cestu vyhýbala. Ale to, co následuje na příštích pěti kilometrech by k ukončení závodu bohatě stačilo.

Opět nás čeká výšlap, až na vrchol La Chaux do výšky 2200 metrů, to vše na pouhých 5 kilometrech, kopec je to neuvěřitelný! Síly ubývají a psychika už také není nejlepší. Hodina cesty za mnou a stále ani zdaleka není vidět vrchol a jsem stále v pásmu lesa.

To je fakt nekonečný!!!, hystericky řve hlas v mém mozku. Konečně jsem nad stromy, ale vrchol může být kdekoli. Pletu si hvězdy se světly čelovek. Svítá. Je 5:00, jsem 24 hodin na trase a přede mnou posledních 6 kilometrů krásného a náročného putování kolem Verbieru. Ten už vidím, je sice o 700 výškových metrů níže, ale je tam.

Do nohou se mi vlévá energie, kterou tak dobře znám, to samé přišlo i loni, když pode mnou leželo Chamonix. Rozbíhám se (i když po 104 kilometrech to není zrovna stylový běh) a kámen nekámen, kořen nekořen směřuji tam, odkud jsem vybíhal. Už vidím kostel na Place dErnitage, obchody a cestu na náměstí. V neděli 3. července v 6:40 ráno jsem v cíli Le Boucle. Verbier ještě spí, ale už za hodinu se probudí a bude žít svůj další slunečný den v zajetí nádherné přírody a okolních vrcholů.