Co s komunisty? Zakázat!

Víkendový pochod německých neonacistů oživil u našich severních sousedů otázku zákazu extremistických stran. Oříšek je to tvrdý, dnešní národněsocialističtí pohrobci se až úzkostlivě vyhýbají přímé identifikaci s érou třetí říše. O jedné věci existuje totiž v německé společnosti už po desítky let shoda: nacistická ideologie byla zločinná a pokusy o její rehabilitaci jsou nepřípustné. Tohle můžeme Němcům jen závidět. K ideologii, kterou tu k moci vynesl válečný vír druhé světové války, takhle principiální být nedokážeme.S komunismem je to u nás jako s prostitucí. Není sice přímo zakázaný, ale ani zcela legální. Máme zákon o protiprávnosti komunistického režimu, stejně jako paragraf zakazující hnutí potlačující lidská práva, ale nemáme komunistický režim ani dnešními komunisty podepsané stanovy, které bychom mohli chytnout za paragrafové znění a přivléci před soud.

Zato máme partaj, která utekla dějinám z lopaty a teď tu trčí – nezakázaná, neschválená jako ten penzion s neonovým srdcem. Na rozdíl od něho si však neváhá své Kainovo znamení vypálit na vývěsní štít. A to je ten problém… Jako by si v Bartolomějské ulici otevřelo pobočku gestapo! Ujišťování pánů v kožených pláštích, že navazují na „dobrou myšlenku“, by nás jistě neuspokojilo. Proč pořád gestapo? zněla by logická otázka. A proč pořád komunismus?

Každá značka dobrá

Z tržního hlediska je věc zřejmá. I zprofanovaná značka je lepší než ta, která nikomu nic neříká. A rudá hvězda je klíč, nad nímž si stokrát můžeme uplivnout, ale on pořád ještě dokáže otevřít značné množství srdcí, peněženek i plnicích per nad volebními lístky. Otázka však je, jak s touhle anomálií může žít náš právní řád i méně cynicky uvažující občané. A řekněme hned, že špatně. Proto také už 15 let vedeme spor: Mají se komunisté zakázat? A jak to udělat?Argumenty odpůrců komunistické ideologie jsou jednoduché: Komunismus je státem organizované násilí proti vlastním občanům a v demokratické společnosti nemůže mít místo. Jako důkaz lze uvádět desítky despotických komunistických režimů a miliony jejich obětí.

Obhájci to mají těžší. Buď musí jako Ransdorf zahalit řečnickou scénu neproniknutelnou slovní mlhou, ve které se po pár odbočkách ke Spinozovi a papežskému ediktu z roku 1434 všichni ztratí, nebo po vzoru profesora Jičínského svalit do cesty nepřehlednou právní konstrukci, u jejíhož úpatí všichni rezignují. Největší váhu ve společnosti však mají zjevně argumenty pragmatiků, podle kterých „zákazy nic neřeší“ a „stejně by jen převlékli kabát“.

Dejme jim to písemně

Módní ultraliberální teorie o „zkáze zákazů“ je samozřejmě hloupost. Kdybychom ji vzali doslova, můžeme rovnou škrtnout celé Desatero a vyhodit do vzduchu veškeré základy křesťanské civilizace. Druhý argument je už vážnější. Bude lepší, když se komunisté přejmenují třeba na stranu národní spásy? Budou méně nebezpeční v líbivém národním kroji než ve zkrvavené rubašce?Je fakt, že komunistická ideologie slouží především k likvidaci svobody, demokracie a prosperity. Na poli lidských práv a svobod měla vždy podobné účinky jako pesticid na rozkvetlé louce. Neměli bychom s ní tedy i podobně zacházet? Řešení by to bylo. Na každou komunistickou tiskovinu, na každý leták, brožuru či sebraný spis povinně lebku se zkříženými hnáty a pod ní nápis: Komunismus způsobuje utrpení! A nikdo se pak nebude vymlouvat, že nevěděl, či jako ministryně Emmerová bezostyšně dmout hruď a tvrdit, že se není za co stydět. Je. A když se komunisté pořád tváří tak nechápavě, tak jim to dejme i písemně.

Autor se publicista a scénárista, článek vyšel v Mladé frontě Dnes 15. února 2005.