Evropská ústava

Je to sotva pár dní, co Česká republika překročila práh Evropské unie. Stále tu ale není žádná viditelná strana, která by skutečně evropsky přemýšlela. Je to jejich chyba? Ano, i když by se chtělo říct, že to vlastně asi ani není možné: občané to přece nepožadují a česká identita se po staletí vždy vymezovala proti někomu. Nikoliv pro něco…

Josef Brož

Přesto existuje vážný důvod, proč by tomu tak být mělo. Tím důvodem je právě evropská politika. Neschopnost definovat český národní zájem, daný nejen stavem diplomatického sboru, který ještě dnes řeší nedokončenou kádrovou výměnu, ale i těžkosti pracovních skupin, spjaté nakrátko více se jmény než s koncepcemi stran, je alarmující. Nikdo si to nechce přiznat, ale skutečný český národní zájem neexistuje. Zatím ho totiž nikdo neformuloval.

Proč by ale národní zájem nemohl být založen na aktivní podpoře evropské politiky?

Suverenita občanů

Evropský pohyb po debaklu bruselského summitu ukázal, že není možné hazardovat s legitimitou, vzešlou z Konventu Evropské unie. Konvent, jemuž předsedal bývalý francouzský prezident Valéry Giscard d´Estaing, byl totiž opravdu průlom. Sezení zástupců z jednotlivých států Evropy během Konventu – a to včetně zemí kandidátských – prokázalo, že je opravdu možné vážně uvažovat o legitimitě evropského lidu. Některým se termín „lid“ spojuje s komunistickou propagandou; skutečný lid ale není žádnou chimérou: stojí na něm všechny demokratické instituce.

Konvent nabídl řešení v podobě návrhu ústavní smlouvy, známé jako Evropská ústava. Většina z českých politických stran tuto smlouvu po letmém přečtení odložila jako trochu obnošený svrchník s poznámkou o „složitosti a nečitelnosti“. Místo toho, aby politici občanům nabídli shrnutí a komentáře, v čem by stálo za to Evropskou ústavu rozvinout, předstihovali se buď ve slepé obhajobě, či ostrých výpadech proti. Evropský lid ale v ústavě disponuje suverenitou, která je zatím nejvyšší možná. Ano, omezuje suverenitu národních států, ale ve prospěch občanů. Ti mají tímto dokumentem garantovány nejen občanské svobody, ale i kvalitu evropského růstu. Kdo si dnes uvědomuje do důsledku míru takového sdělení?

Irské předsednictví již dalo najevo, že po pádu konzervativní španělské vlády, odpadl i poslední polský balvan před schválením. V českých politických kruzích se ale vůbec nediskutuje, co kromě přepočtu hlasů dvojitou většinou (nadpoloviční většinou zemí a obyvatel) by nás ještě mělo zajímat. Evropskou ústavou, pokud bude schválena ve stávající podobě (referendem či parlamenty zemí), vzniká poprvé v dějinách vážný předpoklad evropské zahraniční a bezpečnostní politiky. Již nyní doznaly změn i  statuty evropských politických stran.

Jsme na toto téma připraveni? Kdo o tom všem vážně mluví?

Schizofrenie diplomacie

Premiér Vladimír Špidla jednou nesměle špitl, že chce být „tam, kde je rychlost největší“. Proč ale Černínský palác provozuje zcela jinou (proamerickou) diplomacii, než k jaké se hlásí (víceméně proevropský) premiér? Míra povrchnosti, s jakou se zachází s pozicí komisaře (nejde jenom o personálie, ale o pochopení té funkce – Pavel Telička totiž nezastupuje Českou republiku!), je přitom do očí bijící. Média zcela slepě převzala tuto chybnou interpretaci, když se třeba ptají kandidátů do Evropského parlamentu. Konečně by měl už někdo nahlas říct, že současná Evropské unie je fakticky federální, nebo jak říká konstitucionalista Jean-Louis Quermonne – „federálně mezivládní“. Odpadly by tím různé nejasnosti o superstátě, suverenitě a podobné zastírací debaty, které tu mimo kontext kontinentální politiky rozvíjí ODS a její čestný předseda (a prezident) Václav Klaus. Pro tento účel neváhá dokonce vystoupat na horu Blaník hledat spící rytíře. Od počátku ideových východisek Jeana Monneta byl totiž projekt Evropy založen jasně na nadnárodních institucích.

Graduální růst projektu (od komise přes parlament, měnu až po návrh ústavy) se schopností vzájemného konsensu a dialogu, nebyl navíc nikdy projektem totalitním, i když mu občas, po pravdě řečeno, chyběla patřičná míra transparentnosti. Srovnávat ale tento projekt, který měl od počátku nejen ekonomický, ale především politický rozměr, s jinými projekty totalitního rázu, na to už musí mít člověk opravdu nedostatek důvtipu.

Využijme federalismu

Měli bychom rozhodně vědět, že právě přijetím Evropské ústavy nejvíce posílí tolik skrývaný a nejasný národní zájem. Návrh Evropské ústavy je totiž nejsilnější garancí, že nebudeme příštích deset let jen zírat s otevřenou pusou na „koncert velmocí“, jak to čas od času předvádí Německo, Francie či Velká Británie. Měli bychom vážně porozumět tomu, že federalistické parametry ústavy nám dávají velké šance podílet se a rozvíjet svéprávnou evropskou politiku. Řekl bych dokonce, že jde o šanci zcela unikátní za celou historii české státnosti. Jenom bychom už neměli zapomenout, že federální není centralistický, a že vyjednávání není válka, ani jiné slovo pro elegantní poťouchlosti.

Nadešel, myslím, čas pro sebevědomou evropskou diplomacii. Pokud přijmeme toto východisko, mohli bychom být nejen na úrovni doby, ale i evropské politiky. Budeme-li ovšem chtít. Od 1. května 2004 už s žádnými výmluvami nevystačíme.