Je Václav Klaus dobrý prezident? Ruský tisk jásá: Putin velel hradní stráži

Výročí.

Ano, je tomu tak. Na Pražském hradě je již třetím rokem člověk, který ke svému jménu připojil titul: prezident. Jmenuje se Václav Klaus a soudě podle právě zveřejněného výzkumu veřejného mínění agentury CVVM, národ ho miluje ze 74 procent! Vítězství demokracie: výzkumy určují trendy, osobnosti, ale i to, co si mají nakonec lidé myslet – skoro o všem. Výzkumy určují od minulého týdne dokonce občanskou odvahu: to ve chvíli, kdy se najednou vyhoupnou zelení přes parlamentní laťku, a najednou je kolem nás tolik zeleno, že to vypadá, že už začalo jaro.

Nebo alespoň fotbalová liga…

Ale vraťme se k tomu prezidentovi. O víkendu zveřejnila Kavárna, jinak také příloha deníku Mladá fronta Dnes „speciál“ o Klausovi a jeho tříletém kralování na Hradě. Neuvěřitelně povrchní text z pera filozofa Pavla Švandy a tendenční a řádně zamindrákovaný od publicisty Josefa Mlejnka otevřel téma, které si zaslouží jiných autorů. Oběma autorům totiž vládli dva zvláštní rysy: povšechnost a zapomnětlivost. Nebo mají dotyční autoři prostě jenom – strach? To už není strach z totalitního postihu (v případě obou v zásadě zasloužilých disidentů, u nichž bychom mohli očekávat jakési psychosomatické reziduum paměti), ale mnohem více strach ze současnosti.

Proč připomínat, že prezident Klaus se valnou měrou podílel na procesech, které legitimizovaly kriminální činy? Proč se tím vůbec zabývat? Proč připomínat, že cynismus, zvůle a nihilismus – vůči občanům, minulosti a současnosti se díky němu staly základním politickým stylem? Proč vůbec připomínat, že před a po jeho inauguraci si dokonce několik lidí vzalo život? Ach ano, byli to přece psychopaté – jeden z nich, Zdeněk Adamec, to udělal dokonce na místě, kde se kdysi upálil jeden student a dnes již národní hrdina – Jan Palach, kdysi také psychopat…

Hlavně se jeho nedotknout Klausova majestátu! Deník MfD tím prostě udala základní tón výročí, které si v dnešním vydání poněkud jinak zopakovali další komentátoři a tak trochu i vyzvané osobnosti „veřejného života“ na otázku: „Je Václav Klaus dobrý prezident?“

Ano, už jsou tomu tedy tři roky, a Vlastimil Ježek, nynější ředitel Národní knihovny si pokrytecky myslí, že „Václav Klaus je bezpochyby výraznou osobností české polistopadové politiky“. Marie Vodičková, předsedkyně Fondu ohrožených dětí zase nečekaně udeří, když praví: „Václava Klause považuji za dobrého prezidenta a nemyslím si, že by v této funkci naší zemi škodil.“ Blanka Říhová, bioložka a ředitelka ústavu AV ČR nesměle špitá a člověk si až představí, jak si přitom dává ruku na srdce: „Jsem přesvědčena, ze Václav Klaus je velmi dobrým prezidentem. Oceňuji jeho mimořádnou vzdělanost a široký kulturní rozhled.“ Člověk už aby se bál, že Češi jsou veskrze národem hlupáků, devótních strašpytlů a třasořitků, když religionista Odilo Štampach míní, že „Václav Klaus nečekaně není prezidentem ODS. Je silnou individualitou a stojí si na svém proti své bývalé straně, proti vládě (s níž by měl koordinovat zahraniční politiku) i proti médiím, jimž se už nepotřebuje zalíbit“ – pane Bože, a proč se chce Klausovi zalíbit Štampach?

Proč se potřebují i ti, kteří to nemají zapotřebí, maskovat do roucha jakési objektivity, aby potom vůbec něco vyřkli? A tak jediným člověkem, který se anketní úkolu zhodnotit Klausovu tříletou éru ujal přiměřeně a v souladu s pravdou (ano, vypadá to opravdu, jako kdyby všichni byli uhranuti a prostě jenom lhali – sami sobě, jiným a potom také čtenářům) je Jiří David, vizuální umělec a pedagog VŠUP, který napsal: „Když odpovím, že Klaus je pro mne špatným prezidentem, neboť příliš podléhá představě o své pravdě, nebude to možné doložit kvůli krátkosti ankety. Když odpovím, že je dobrým prezidentem, dovedu si představit argumenty jeho příznivců. Lze tedy jen konstatovat, že prezident je odrazem charizmatického muže momentální moci v malé zemičce plné komplexů, jichž umí, kromě jiného, šikovně využívat.“

Kdyby nebylo Jana Rumla, který v samostatném textu, jemuž redakce přisoudila jen část věty „Klaus rád provokuje…“, v níž pokračuje Miroslav Macek „…Ne, je solidní a noblesní“, mohl bych si definitivně myslet, že se všichni zbláznili.

Ruml je trefný, když píše: „Obhajobou i sporných kroků z první poloviny 90. let, kdy údajně komunisté byli menšími nepřáteli změn než disidenti, chrání svou tvář. Rehabilitací mlčící většiny z doby totality pere svědomí za procenta preferencí. Od prvního okamžiku po ustavení do funkce učinil naši zem rukojmím svého znovuzvolení. Na lékárnických vahách mixuje tu návštěvu v potravinářském závodě s fotografií slavné běžkyně, tu čestný doktorát z Kazachstánu s lyžařským úborem. K čemu nám je takový prezident?“ Je ale lacině symetrický, když míní, že kdysi Klaus věci určoval a nyní určují věci jeho. Nevím, nevím… Vypadá to jako zbožné přání. Klaus bohužel věci určuje více, než si Ruml myslí. Je to škoda, protože právě tento přístup, v němž nedokázal odhadnout silu protivníka, stála Rumla politickou pozici. Disidentské morální podceňování protivníka… A rozhodně je nakonec Ruml fatalistický, když uzavírá se smutkem v tónu: „Nepochybuji o tom, že Václav Klaus bude opět zvolen parlamentem podobnou většinou, která jej volila minule, včetně komunistů. Těm, kteří mu rozumějí, nepřeloží ani stéblo přes cestu. Na otázku, zda si myslím, že může být hlavou státu i napříště, odpovídám: určitě, jenom nevím proč.“

Text Miroslava Macka je přesnou ukázkou stylu, který se nejlépe předvede v lichocení, které nezná mezí. Historici různých protektorátů by jistě našli analogie velmi přesné. Mackův styl připomene, že Macek, prezidentův poradce, není vůbec někým, koho lze přehlížet. Je esencí myšlení, které tu v 90. letech spustila ODS. Ne, tady nejde o čistotu samotného intelektu, ale o kvalitu intelektu, který je ve službě evidentních lží. Aby lavinu lží povýšil, připomene tento Klausův propagandista, že i on dokáže být velkorysý. Posuďte: „Známky s ním se bohužel fádností a jakousi úřední sterilitou ničím od těch minulých neliší. Ale v době SMS a mailování mu to, ač letitý filatelista, generózně odpustím.“

Prezident Klaus se po Václavu Havlovi, listopadovém prezidentu zakladateli-obnoviteli, stal dalším v pořadí z kultu masarykovského tatíčka, kterého národ miluje, koří se mu poddaní, a jeho věrní mu sbírají blechy v kožichu.

Do Prahy přijel ruský prezident Vladimír Putin a ruský tisk jásá, že se ruskému prezidentu dostalo lepšího přivítání, než Jelcinovi za Havla. Kromě toho, že se prezident Putin omluvil za srpen 1968, podle ruského tisku prý dokonce zavelel hradním vojákům, když měl pocit, že je ta česká přehlídka nějak nudná. Řekl: „Vojáci, nazdar!“„Zpravodaj Kommersantu z toho usoudil, že se Putin v Praze ujal velení, což měl posléze potvrdit fakt, že spolu oba prezidenti hovořili rusky. A to přesto, že se nacházeli v českém hlavním městě,“ píše MfDnes. Ruský tisk má důvod k jásotu. Na Hradě už není Havel, ale Klaus. Bývalý prezident Václav Havel se ale přesto dostal trochu ke slovu. Spolupodepsal s dalšími deseti osobnostmi text „Nezavírejme nad činy Ruska oči“, jímž Putina lehce pošimral. Na tom, zda poteče ruská ropa do Evropy to asi příliš nezmění…