Lobkowiczové po 800 let patřili mezi české šlechtické rody, které pečovaly o blaho českých zemí

Lobkowiczové byli vojáky, politiky, diplomaty, mecenáši umění, sloužili ve státní správě. Sedmnáct z nich získalo nejvyšší vyznamenání Řád zlatého rouna. Po 800 let patřili mezi české šlechtické rody, které pečovaly o blaho českých zemí. Po staletí tento rod nic nerozdělilo, nikdy nespolupracovali s nacisty, až přišel komunismus…

Na jejich erbu stojí psáno: „Popel jsem, popel budu“. Toto biblické sdělení není jen zajímavou přesmyčkou, ale i konkrétním upozorněním na linii, kterou založil Jan Popel, zakladatel větve Popelů z Lobkowicz. Jméno Lobkowicz, které vychází ze středověké češtiny, označuje malou obec Lobkovice, ležící jenom několik kilometrů od Mělníka. Představitelé rodu samotného si vždy zakládali na tom, že byli a jsou rodem českým. Rodokmen rodu, jak píše Vladimír Votýpka ve svém bestselleru Návraty české šlechty (Paseka, Praha/Litomyšl 2000) „připomíná strom s mohutnou košatou korunou, strom, na němž se jen zřídka objevuje suchá haluz“.

Jeden rod, dvě větve

V 15. století se rozdělili Lobkowiczové do dvou hlavních linií: Mikuláš II., vnuk rytíře Mareše z Újezdu, se stal zakladatelem linie Hasištejnských z Lobkowicz, mladší bratr Jan Popel, zakladatelem linie Popelů. V roce 1459 byli na doporučení Jiříka z Poděbrad povýšeni do stavu říšských svobodným pánů. V roce 1624 získali díky Zdeňku Vojtěchovi, nejvyššímu kancléři Království českého, dědičný titul říšských knížat. O tři století později se začíná psát dosud trvající sága dvou hlavních větví vévodských, a dvou linií knížecích rodu Lobkowiczů: větve roudnické (s knížecími větvemi křimickou a dolnobeřkovickou) a větve mělnické (mající také větev knížecí). Dva ze sedmi synů Ferdinanda Augusta, který měl třináct dětí, rozšířili větvení: Filip Hyacint, vévoda zaháňský, založil tzv. primogenituru na Roudnici a Jan Jiří Kristián, syn z druhého Ferdinandova manželství – jinak také polní maršálek, guvernér Lombardska – založil větev knížecí, tzv. sekundogenituru, se sídlem na Mělníku. Dnes se v českém veřejném životě můžeme setkat hned s několika představiteli tothoto rodu, jenom v politice působili a působí hned tři: Jaroslav Lobkowicz (člen KDU-ČSL), Michal Lobkowicz (člen US) a Jiří Lobkowicz, předseda a zakladatel nové politické strany Cesta změny (CZ). Mezi dalšími stojí rozhodně za zmínku Mikuláš Lobkowicz, prezident univerzity v bavorském Eichstättu, ale i Wiliam Lobkowicz, výrobce známého piva Lobkowicz. Rod Lobkowiczů nikdy nekolaboroval s nacisty, podpisy hned jeho šesti zástupců můžeme najít na slavném manifestu věrnosti Československu ze září 1939. To, co se nepovedlo ani nacistům, kteří jejich majetek dali do nucené správy, se povedlo komunistům po nástupu k moci v únoru 1948. Sága rodů Lobkowiczů se začala psát mimo Československo. Teprve rok 1989 umožnil většině ze zástupců slavného rodu návrat do vlasti. Stojí za zmínku uvést, že v českých novodobých dějinách najdeme hned několik zajímavých osobností z rodu Lobkowiczů, které měly významné místo v našich dějinách.

„Naše rodina zastávala funkce ve státní správě po celých 800 let,“ říká Jiří Lobkowicz. „Z titulu příslušnosti k tradičnímu českému rodu cítím k tomuto státu a národu odpovědnost a z ní vyplývající povinnost. Ne však ve smyslu vládnutí, ale kvalitní správy této země tak, aby její občané žili důstojnými životy,“ vysvětluje. Lobkowiczové vědí, jaký je to závazek nést takové jméno. „Můj rod, který patří k těm nejstarším českým rodům, je pro mne velmi zavazující,“ upřesňuje. Mezi osobnostmi, které od 12. století v Čechách něco znamenaly a zapsaly se do českého Pantheonu, uvádí alespoň několik. „Snad vás tím příliš neunavím, když zmíním alespoň následující,“ usmívá se Lobkowicz.

Uveďme jejich jména telegraficky s jejich základními charakteristikami: kníže August Antonín Josef (1729-1803), vévoda zaháňský, od roku 1786 vévoda roudnický, c.k. rada a komoří, generál polní vachmistr a nejvyšší zemský maršálek v Čechách, později velvyslanec na španělském dvoře; kníže Antonín Isidor Raymund Valentin Melchior František de Paula Gabriel (1773-1819), rovněž rada a komoří, nejvyšší zemský komoří v Království českém, člen soukromé společnosti vlasteneckých přátel umění v Praze a mnoha dobročinných spolků; kníže August Longin Josef (1797-1842), c.k. rada a komoří, viceprezident a od roku 1826 gubernér království haličského a vladimírského, působil od roku 1832 jako prezident c.k. komory dvorské nad mincí a hornictvím, byl předsedou přátel hudby v rakouském mocnářství, a mimo jiné rovněž pražského konzervatoria pro hudbu, spolku vlasteneckých přátel umění, spoluzakladatel Jednoty k povzbuzení průmyslu v Čechách a české střádací pokladnice; kníže Jiří Kristián František (1835-1908), c.k. rada a nejvyšší maršálek království českého, dědičný člen sněmovny rakouské říšské rady, zastánce nedělitelnosti zemí koruny svatováclavské a obránce českého jazyka; jeho socha, jejímž autorem byl Josef Václav Myslbek, byla až do roku 1950, kdy ji komunisté odstranili, součástí Panteonu Národního muzea, dnes ji naleznete v Národní galerii; kníže Bedřich Maria (1881-1906), člen sněmovny rakouské říšské rady, kapitán v záloze Čsl. automobilového praporu; Jiří Kristián Maria Kašpar Petr Matyáš Václav (1907-1932), patřil k našim nejvýznamnějším automobilovým závodníkům, byl nadšeným sportovcem a mecenášem všech sportů, tragicky zahynul při závodu v Berlíně, kde hájil československé barvy;

Lobkowicz na Mělníku

Jiří Lobkowicz, současný předseda CZ, je svou povahou především vinař. „Politická strana, to je jako sázení vinného keře,“ říká. „Musíte věřit, že jeho šlechtěním a pěstěním dojde kvality, kterou očekáváte. Není to práce snadná, ale já nechci dělat snadné věci,“ dodává. Jiří Lobkowicz se rozhodl k návratu do země svých předků – a zejména země svého otce Otakara -, jednoho dne v listopadu, když se díval se svou ženou Bettinou na televizi. „Rozhodl jsem se rychle, ale nebylo to snadné rozhodnutí,“ říká Jiří Lobkowicz, který získal v restituce zámek na Mělníku a zámek Hořín. Zejména Mělník, který nabízí fantastický pohled na soutok Labe s Vltavou a horu Říp, je místem velmi vyhledávaným. Hořín je uvnitř ruina. Restituce nebyl ale ten hlavní důvod, proč se Jiří Lobkowicz vrátil do Československa.

Jako ředitel bankovní pobočky Chase Manhattan Bank v Curychu a šéf představenstva v Monte Carlu, mohl trávit svůj život i jinde. Mnoho lidí by možná raději volilo Monte Carlo, ne však Lobkowicz. „Monte Carlo je dobré místo na penzi, ne pro člověka, jako jsem já,“ směje se Lobkowicz.

Vrátil se do Čech a splnil tak velký sen svému otci, který musel jako mladík v roce 1948 z této země utíkat. Začal se učit česky a jazyk svého otce „piluje“ pravidelně. „Můj otec mluvil krásnou češtinou, vždy jsem obdivoval jeho šarm, s jakým dokázal vyjádřit i ty nejjemnější nuace,“ vzpomíná. Na internetových stránkách Lidových novin, kde se ho internautka Martina ptá pochybovačně na stav jeho jazykového „pilování“, odpověděl žertovně: „Milá Martino, na češtině opravdu tvrdě pracuji a v době, kdy budu předsedou vlády ji budu ovládat perfektně tak, jako ovládám další evropské jazyky.“ Jiří Lobkowicz ovládá hned několik jazyků: francouzštinu, angličtinu, němčinu a italštinu. Společně s češtinou je to pět evropských jazyků, jimiž se domluví. Rád jazyky také při rozhovoru střídá, když zjistí, že může v konverzaci vyjádřit něco lépe v jiném jazyce. „Jiří Lobkowicz je skutečný Evropan,“ říká o něm Helena Frankenbergerová, která kandiduje za Cestu změny v Praze hned za Lobkowiczem.

Zámek Mělník, kde tráví Jiří Lobkowicz hodně času, je pro něj i místem pracovním, a sám se neostýchá do práce pustit. Panovnicí na Mělníku je ale jeho žena Bettina. „Svou ženu miluji a obdivuji za to, co všechno dokáže obstarat. Na zámku Mělník ostatně vždycky vládly silné ženy. Od doby svaté Ludmily, která byla první vládkyní mělnického zámku, tato tradice trvá dodnes. S manželkou tvoříme rovnoprávný tým, ve kterém máme rozděleny role a úkoly, které plníme jako sehraný tandem,“ upřesňuje.

Do politiky vstupuje Jiří Lobkowicz s vírou, že je nutné tu cosi podstatného změnit. „Teď, nebo nikdy!“ zní heslo Cesty změny. Víno je na Mělníku dobré. Jaké budou výsledky šlechtění Lobkowiczovy politické větve, ukáže podobně jako u vína, jenom čas…