Máte normální rodinu?

V současné době připadá na rodinu v průměru 1,2 dítěte, což nevede ani k prosté reprodukci. Úvahami, že náš národ vymře, se zabývá kdekdo. Málokdo ale navrhuje, co by se s tím mělo dělat. Slyšeli jste již něco o „prorodinné politice“?

Klára Rulíková

Když jsme šli před časem s dětmi na plavecký stadión v Praze Podolí, nepříjemně mě zarazila definice „rodinné vstupné“ – stálo tam doslova: 2 dospělí + 1 dítě! Také jindy, například v situaci, kdy přijdete o práci, je skutečnost, že máte více dětí než jedno, předmětem značného údivu. Většinou se ale i ve většinové společnosti dočkáte v zásadě banálního opovržení, ne-li přímo nařčení z nezodpovědnosti. Máte totiž „nenormální rodinu“. Není to ale náhodou naopak? Neměli bychom se na místo údivu a opovržení zamyslet nad způsobem, jak bychom mohli rodiny s více dětmi podporovat? Od vlády, která sice obecně tento zájem deklarovala, se ale patrně konkrétní podpory v dohledné době nedočkáme. Navrhované zvýšení některých sociálních příspěvků ke zvýšení porodnosti nepovede. Pokud se totiž nezmění společenské klima, zůstane vše při starém.

Rodina jako ohrožený druh

Jak vážně bereme například argument, že zvýšení společenské prestiže vícečetných rodin je záležitostí, která se vyplatí nám všem? Její podpora je totiž opravdu mizivá. Vím, a jako matka čtyř dětí to zažívám téměř denně, že je potřeba rodinu podpořit. Ale proč, ptáte se. Ano, proč by vlastně měli rodiče usilovat o to, aby měli více dětí? Proč by o tom měli přemýšlet mladí lidé? Ti totiž často vůbec o dětech neuvažují. Současná společnost, která je převážně zaměřena na výkon a okamžitý úspěch, vytlačuje rodiny mezi ohrožené druhy – a to doslova na okraji společnosti.Převedeme-li ale toto tvrzení na tržní myšlení, které je našim politikům přeci tak blízké, měla by podpora rodiny být jejich prioritou – kolik se do podpory rodin s dětmi investuje (ať již přímo financí nebo budováním jejich lepšího postavení ve společnosti), tolik a daleko více se společnosti vrátí ve formě vzdělaných, sebevědomých a společensky vyspělých občanů. Aby toto ale nebyla jen prázdná slova, je zapotřebí pro to něco udělat.

Dne 4. prosince 2003 zahájil generální sekretář OSN Kofi Annan 10. výročí Mezinárodního roku rodiny. Ve svém poselství hovořil o doporučení Valného shromáždění OSN z roku 1994 místním vládám a institucím, aby podporovaly blaho rodiny. Řekl, že po deseti letech je čas zjistit, jestli se postavení rodiny ve společnosti zlepšilo. Jaký je stav v České republice? Domnívám se, že v naší zemi chybí především podpora „normální rodiny“. Vláda se snaží systémově (někdy bohužel jen operativně) řešit patologické jevy rodiny, ale důraz na zdravou rodinu postrádám.

Co pro může udělat jeden konkrétní člověk? Již deset let se snažím v rámci Klubu dvojčat a vícečat nabízet matkám a rodinám pomoc v těžkých situacích. Zjistila jsem osobní zkušeností, že někdy stačí obyčejná rada, nezištná pomoc, někdy je zapotřebí pomoci odborné. Vážný problémem je například izolace, do které se matka pravidelně dostává, a to i když má sobě nakloněné okolí a vstřícnou rodinu. Nezbytné je především osobní setkání, protože žádný zákon ani předpis nemůže vzniknout bez znalosti konkrétních problémů, s nímž se matka setkává. Pro větší informovanost o problémech rodiny s více dětmi jsem se rozhodla v tomto roce ve spolupráci se Sítí mateřských center podílet na aktivitách k Mezinárodnímu roku rodiny.

Společnost přátelská rodině

Mezinárodní rok rodiny 2004 nás inspiroval ke kampani, ve které bude Síť mateřských center v České republice oceňovat organizace, instituce, úřady a obce certifikátem  – značkou „Family Friendly Society“ („Společnost přátelská rodině“). Touto kampaní, jejímž garantem je profesor Zdeněk Matějček, chceme dosáhnout podstatného zvýšení prestiže rodin. Certifikát mohou získat společnosti a organizace, které poskytují služby, kulturní instituce, sportovní organizace, školy, nemocnice, úřady, výrobní podniky a firmy, obce, média. Každý subjekt bude hodnocen podle specifických možností, které ve své oblasti mohou nabídnout. Mezi základní kritéria patří: nabídka musí mít trvalý charakter, v místech nesmí být žádné žádné bariéry, dítě vítané, rodinné slevy, čisté a zdravé prostředí (nekuřácké) a ohleduplnost k životnímu prostředí.

Vyhodnocování bude probíhat na místní a celorepublikové úrovni. Místní i celorepublikové poroty pobudou složeny ze zástupců center a významných osobností. Objektivitu budou zaručovat konzultanti z odborníků. 1. kolo proběhne v druhé polovině května 2004 (mezi Dnem matek a Dnem dětí) a 2. kolo v prosinci 2004 (ke Dni lidských práv). Výsledky budou zveřejněny na webových stánkách. Návrhy očekáváme především z řad rodin, ale přihlásit se mohou i sami  ti, kteří by chtěli certifikát obdržet. První, komu certifikát udělíme, budou členská mateřská centra. Certifikát obdrží na valné hromadě z rukou Rut Kolínské, která se tak symbolicky podělí o své ocenění Žena Evropy 2004.

Zdá se vám to málo? Ano, mně také. Mateřská centra každoročně pořádají oslavu Dne matek. Každá matka nejraději slaví v kruhu rodiny, proto všechna centra pořádají během května programy pro celou rodinu V současné době probíhají také rozhovory s jednotlivými ministry, které jsme oslovily v souvislosti s vládním projednáváním problémů kolem nízké porodnosti. Navrhujeme vznik Rady vlády pro rodinu. Rada by se zabývala vzniklou situací a navrhovala opatření. Vláda by tak jasně deklarovala podporu rodiny. V našem návrhu se opíráme o zkušenosti z rady vlády pro rovné příležitosti žen a mužů.

Malé a velké změny

Za tu dobu, co se aktivně podílím na těchto a jiných aktivitách, jsem se naučila, že nestačí jenom naříkat, pouze vlastním přičiněním totiž vznikají základy, které mohou vést i ke skutečné velké změně. Ale i ty malé změny jsou někdy velmi důležité.

Zatím jsem si všimla, že Národní galerie i Pražská informační služba už nutnost „prorodinné politiky“ – na rozdíl od plovárny v Podolí – pochopily. Rodinné vstupné definují 2 dospělými a minimálně jedním dítětem. Za bývalého režimu byly rodiny s dětmi často rukojmím státu, dnes to vypadá, že jsou rodiny většinové společnosti vlastně přítěží. Jak se asi cítí rodina s více dětmi, když je jí hned u vstupu dáváno najevo, že není „normální rodinou“?