Zorro produkce aneb Kudy ven ze současné krize alternativy

Tento týden jsme se dozvěděli od prezidenta Václava Klause, že parlamentní volby se budou konat dne 2. a 3. června 2006. Je vždy dobré vědět, kdy se blíží „svátek demokracie“, jak se ještě v 90. letech psalo. Obávám se ovšem, že tento první červnový víkend svátkem demokracie nebude.

Při pohledu na stav, v kterém se česká parlamentní scéna ocitá, se navíc obávám, že je tu ještě menší šance na to, čemu jsem před několika lety silně věřil: tedy šance na změnu.

Možná to zní až příliš skepticky, dovolte tedy alespoň v krátkosti, abych své důvody vysvětlil. Začněme u politické čtveřice, které média a většina výzkumných agentur odsoudila do role příštích politických predátorů.

Ano, bez překvapení jde o 2 strany na levici: ČSSD a KSČM a dvě strany na pravici: ODS a KDU-ČSL. Oba póly této scény mají tendenci k prorůstání: socialistický premiér Jiří Paroubek se svou touhou zaklesnout se do železného obětí se soudruhy netají, ke cti lidoveckého předsedy Miroslava Kalouska bezesporu patří, že svůj osud otevřeně spojil s modrými ptáky.

Politika „velké huby“: na pravici i na levici

Jistě mne nikdo nepodezírá ze sympatie ke komunistům. Vždy mi bylo proti srsti, když jsem se i musel minout v nějakém salónu s někým od nich. Do salónu komunisté nepatří, jsou ale bohužel v obou komorách. Senátor Martin Mejstřík na základě návrhu předsedy pražské organizace Cesty změny předložil novelu zákona na zákaz propagace komunistické ideologie.

Ať už se to komu líbí či nikoliv, s komunismem jsme se nevyrovnali – zní to možné dnes už odtažitě, ale přinejmenším to připomíná povahu předchozích vlád, když už je občas řeč o tom, že se to mělo udělat dříve. Ano, mělo. Pozdě, ale přece. A senátor Mejstřík nemůže za to, že si s komunisty podávají ruce všichni – včetně prezidenta.

Od těch, kteří dnes křičí, že jsou proti komunistům (a říkají to najednou hodně hlasitě všichni na pravici) to zní často velmi farizejsky: podíleli se na jejich moci, k moci je dostávali, jejich podporou byli zvoleni.

Tady jsme u jednoho z kardinálních úkazů dnešní politické patologie. Lidé nevěří politikům (na levici i na pravici), kteří mají jenom „velkou hubu“, bohužel někdy nevěří ani těm, kteří na to upozorňují.Potíže tzv. pravice spočívají v tom, že se nedokázala vypořádat s korupčním a pokryteckým chováním.

Naděje na změnu politického chování, který nastartovala Unie svobody (US) svými hesly po očistě, se jí vrátila jako bumerang v podobě jejího posledního šéfa Pavla Němce. Nebudu nikomu lhát, protože mnoho lidí, kteří si mne ještě s US pamatují, vědí, co jsem o této rychlokvašce vždycky říkal. Nechci se dnes opakovat.

Návrat ODS je svého druhu také zprávou o tom, že selhala ta část politické reprezentace na pravici, která nenabídla přitažlivý program. Jestliže je možný fakt, že ODS je i přes své nízké IQ nyní na pravici hegemonem, a to i přes všechny skandály (i ty poměrně čerstvé), svědčí to o únavě z alternativ. Pokus Cesty změny na přelomu let 2001/2002 nabídnout program, který by oslovil i část nynějších sympatizantů ODS, nedopadl úspěšně. Nikdy jsem to nepopíral.

Jaké jsou alternativy dnes? Protože šance pro alternativu je tu vždy, dokud existuje víra, že je možné věci měnit. Cítím, že té víry není hodně, vím, že odhodlání není příliš – a říkám si často: Čím to je?

Pro srozumitelnost jsem si alternativy shrnul do jednoho hesla: „Zorro production“. Myslím, že to velmi přesně vystihuje, co tím mám na mysli. Zorro, postava mstitele, kterou myslím všichni znají. Dnes se v masce tohoto muže plíží kolem politické scény tři tajemné postavy.

Pan Zielenec

Už jste je možná slyšeli: jeden se jmenuje Zieleniec, druhý Železný, no… a třetí, inu Zelení (těch je pravda více, naposledy se zhmotnil do postavy Martina Bursíka, nového šéfa). Co k nim říct? Pana Jozefa Zieleniece si pamatuji jako ministra zahraničí ODS.

Byla to politika kontroverzní, izolacionistická, trochu nabubřelá. V rámci své strany se pan Zieleniec chtěl „rozkročit“ – nevyšlo to. Potom podal demisi vpředvečer vstupu do NATO a na chvíli se pod ním slehla zem. Jako Zorro mstitel se Zieleniec objevil jako vrchní stavitel základů (téměř zednářského) projektu Unie svobody v roce 1998. Poté se opět záhadně vypařil.

Že by zimní spánek? Velký návrat slavil o dva roky: triumfálně byl zvolen hned v 1. kole do Senátu v roce 2000 (pálil v kampani záhadné obálky). Za překvapivý efekt se dá označit i kouzlo v eurovolbách roku 2004 – kandidátka SNK dostala 11%. Potíž s panem Zieleniecem je jedna: nikdy nenasazoval krk. Dnes, ani dříve. Vždy stál v závětří.

O Vladimíru Železném snad není třeba ztrácet příliš slov. Byl vždy maskován – ať už jako poradce, poté mediální mogul, zamaskován je i dnes – z pronásledovatele se stal tak trochu pronásledovaný. Hned několik soudců se pokouší ho dostat za daňové úniky.

Jedna investice stála televizní poplatníky dosti vysokou sumu: 10 miliard korun českých. Podobně jako Zieleniec je Železný europoslanec, podobně jako Zieleniec je „nezávislý“ – vůdce jednoho z těch uskupení, díky nimž zvítězil nejprve jako senátor, poté jako europoslanec.

Přibral si k tomuto podniku i jednu bobomarkytánku a zalil to nakvašeným burčákem někde ve sklípku po cestě. I tento Zorro chystá velký návrat – namluvil si důchodce a zlé jazyky tvrdí, že půjde do holportu i s ODS, pokud se vyhoupne do sněmovny. Jistě tam zašvihá kordem v lavicích, už si k tomu nechal narůst (trochu řídký) vous. V Senátu se spolčil s komunisty. Co udělá zítra?

Zelení. Vždycky jsem si myslel, že mají právo sedět v parlamentu. Česká politika je příliš šedivá – zelená by jí prospěla. Nynějšího šéfa Strany zelených (SZ) Martina Bursíka znám z diskusí kolem Cesty změny. Jde o velmi vzdělaného a bystrého mladého muže, který odvedl dobrou práci.

Co se děje uvnitř zeleného uskupení? V poslední době se to podobalo zpravodajství z šermířského sálo. Nebyl to sál rytířský, hluboké šrámy nejen na tváři si odnesla skupina kolem Jana Beránka. Zvládnout stranu, která začala jako kryptokomunistická, má ovšem jednu potíž: občas to také vypadá, že by mohla být i kryptofašistická. Což by byla ta nejhorší varianta. Budou to zelení, kteří překročí tu pomyslnou čáru? Uvidíme…

Průzkumy v rámci statistické chyby občas vyloví jako zajíce z klobouku jedno z těchto uskupení „zorro production“, aby o něm potom média psala třeba jako o „černém koni“ voleb 2006. Pohled do médií není právě povzbudivý: stále více se média ukazují jako spojené nádoby mediálně-politického establishmentu. Inzerce je rozdělena, billboardy jsou již dávno nasmlouvané.

Krize alternativ. Občas napíše nějaký psychopat, že zná ten bájný recept, jak volby vyhrát. A dál? „Dál se dohodí kamenem,“ říkávala moje babička.

Nebudu zastírat, že ty letošní červnové volby budou patřit k těm, které neprožiji s klidem v duši. Nemůžete ale tančit na všech bálech. Musíte se například rozhodnout, zda některé varianty předtančení budou lepší, než ty současné. Můžeme prohrát další bitvu, neměli bychom ale ztratit tvář. Nebudu lhát, abych tu psal, že půjdu do prohrané bitvy.

Politika pro mne byla vždy prostorem, v němž jsem chtěl formulovat myšlenky a realizovat projekty, o nichž jsem byl přesvědčen. To mi zůstalo, a o to se budu snažit dále. Cesta změny, která vznikla před čtyřmi lety, byl projekt na dlouhou trať. Letošní hry predátorů nám setsakra nesvědčí.