Evropa by měla být silnou mocností

Před necelým měsícem občané České republiky rozhodli o vstupu do Evropské unie. Jsme však připraveni na naše fungování jako člen EU? Víme, kam se máme zařadit a chápeme další vývoj tohoto unikátního společenství v historii Evropy?

Hlavním německým poučením z krutých obětí 2. světové války bylo, že z politických a morálních důvodů nemůže prosazovat své národní zájmy samostatně, aniž by se úzce podílela na vytváření evropského jádra, orientovaného na pevnou transatlantickou vazbu.

TIP: Jak funguje SMS půjčka ihned, nebankovní půjčky ihned na účet nebo půjčka ihned na ruku?

Tato věrnost přinesla Německu znovuobnovení celistvosti země, i když Francie či Velká Británie se o tomto procesu vyslovovaly kriticky. Silné Německo se zavedením jednotné měny stalo obrem ekonomické síly Evropou. Proevropský kancléř Helmut Kohl dokázal obětovat německou marku, symbol německého ekonomického zázraku, na oltář evropské jednoty.

Integrace přináší oběti v zájmu celku. Zavedení eura, které aspiruje na roli světové měny, vyžaduje harmonizaci ekonomické politiky členských zemí, účinná ekonomická politika zase vyžaduje efektivní zahraniční politiku. Jak ji ale uskutečnit bez viditelné obranné politiky?

Toto povědomí vede současnou Evropu k předávání stále více národních pravomocí evropským institucím. Velmi složitý politický proces vyvolává silné napětí ve vztazích Evropy s jejím nejbližším americkým spojencem. Proč by ale Evropa nemohla hájit své zájmy ve světě vlastními silami?

Neměli bychom se bát pojmenovat věci pravými jmény. Evropa by měla být mocností. Není ale možné vnímat Evropu pouze jako silnou ekonomickou a (v blízké budoucnosti) vojenskou mocnost. Síla a jedinečnost Evropy totiž tkví v takovém uspořádání, které vytváří příznivé podmínky pro rozvoj národů, zachovává jejich jedinečnosti a posiluje vysokou instituční efektivitu. Pro každého občana Evropy jsou dnes garantována stejná základní práva a prostředky, jimiž se může svých práv domoci. Vůči vnějšímu světu musí ale Evropa vystupovat jako jeden celek, aby svým obyvatelům zaručila bezpečnost a mohla účinně prosadit své zájmy.

Jak ale v této souvislosti rozumět postoji stínového ministra zahraničí ODS Jana Zahradila, který o zvolení prezidenta Václava Kause řekl: „Ve Václavu Klausovi se opět dostává ve střední a východní Evropě do vysoké ústavní funkce politik, který je schopen formulovat jinou vizi evropské integrace, než je dnes převládající sociálně-demokratický či křesťansko-demokratický federalistický mainstream.“ Avanturismus? Nevědomost? Zahradilův názor, který je výsledkem uměle aplikovaných ultra-konzervativních britských koncepcí, nemá s českou zkušeností naštěstí nic společného. Úspěšně ovšem zamořují ovzduší po celé střední Evropě.

Spory o podobu Evropy se budou vést dále, a v českém prostoru se jistě dočkáme i dalších rétorických extravagancí. Ty by ale neměly našim občanům zastřít základní smysl celé integrace: vytvoření pevného celoevropského společenství, které by bylo schopné hájit a rozvíjet minulé, přítomné a budoucí duchovní hodnoty Evropy.

Autor je zástupce šéfredaktora slovenského časopisu Dimenzie.