Evropské dějiny jsou střetem kolektivistického a individualistického myšlení

Občas se objevují o projektu Evropské unie úvahy, které její existenci označují za výsledek snahy o „sociální demokratismus“ či dokonce „nový kolektivismus“. Ten je poté stavěn do ostré opozice vůči „americkému projektu individualismu“.

Václav Makrlík

Odhlédněme od autora takto zjednodušených tezí, pozastavme se nicméně důkladněji u dvou zmíněných termínů: kolektivismu a individualismu. Často jsou totiž mezi oběma historickými myšlenkovými odkazy kladeny nepřekonatelné a nesmiřitelné přehrady. Lidské dějiny, a pro nás jsou bezpochyby nejzajímavější ty evropské, jsou přitom utvářeny právě střetem kolektivistického a individualistického myšlení.

Jaké je obecné povědomí o obou těchto proudech? Volím pro hrubé charakteristiky zkratku, která záměrně vyhrocuje extrémy. Právě ty totiž mnohdy nejlépe charakterizují projevy, jež mají mnohdy málo společného s filozofickým a kulturním odkazem obou směrů.

Mentalita mezi proudy

Kolektivismus je institucionalizován například státem, církvemi, odbory a podobně. Ideologicky nabýval podoby v rámci křesťanství, ale i náboženství islámu, uvnitř ideologických proudů socialismu, komunismu a dalších skupinových systémů. Někdy se zdá, že jeho stoupenci tvoří převážnou část  populace. Jsou to  lidé majetkově i mocensky  nevýznamní – ať už mezi ně řadíme tzv. prosté lidé nebo intelektuály. Čím se tito lidé vyznačují? Mentálně jsou kolektivisté altruisty, přinejmenším jsou schopni solidarity s ostatními občany. Jejich postoj ke společnosti lze vyjádřit úslovím: „Nám dobře a nikomu zle“.

Individualismus je institucionalizován jednotlivci, někdy také zájmovými skupinami utvářenými na různém organizačním základě – mohou to být klany, mafie, lobbistická uskupení (samostatnou otázkou zůstává, není-li to ovšem svého druhu také projekt kolektivistický). Obecně se dá říct, že se individualisté shodují v odmítání státu a jeho limitů. V krajním případě jsou individualisté ochotni akceptovat stát jako oslabenou entitu, která jim umožňuje obohacovat se na jeho úkor. Ideologií individualismu je liberalismus. Stoupenci individualismu jsou obvykle silní jedinci odhodlaní zmocnit se, někdy dokonce bez ohledu na okolí, co největšího podílu hmotných statků i mocenských pozic. Mentálně jsou egoisty a autisty. Jejich postoj ke spoluobčanům lze vyjádřit  slovy: „Nám dobře a ostatní nás nezajímají“.

Boj individualismu s kolektivismem lze demonstrovat velmi dobře také na dějinných příkladech.

Po pádu římské říše, tedy státu, který udržoval v tehdejší Evropě řád, nastalo bezvládí a krutý bezohledný boj všech proti všem. Trvalo několik století, nežli začaly vznikat první západoevropské státní útvary (monarchie) a trvalo mnoho dalších století, nežli došlo ke vzniku demokratických států. Vývoj však nezadržitelně směřoval od individualismu ke kolektivismu, tedy ke vzniku demokratického státu jako nástroje ochrany většiny občanů před individualistickou zvůlí. Nedělo se tak ale všude stejně, a kontinentální tradice tzv. rýnského kapitalismu je rozhodně jiná, nežli například tradice tzv. self-governmentu na dnešních Britských ostrovech.

Podobná situace vznikla po pádu hypertrofního komunistického státu i v České republice. Vládnoucí skupiny československý stát demontovaly a oslabily jeho  funkce do té míry, že přestal efektivně plnit prakticky všechny, kromě těch, které jsou zdrojem jejich příjmů. Udržení tohoto stavu vyhovovalo i do budoucna, v čemž spočívá ten zvláštní půvab tohoto neobvyklého konzervatismu. Vývoj pro ně skončil, své pozice a z nich plynoucí zisky již uchvátili, pročež již nepotřebují silný stát, který by jim kladl limity. Oni sami se rozhodli, že budou tvořit limity, přesně tak, jak jim budou vyhovovat. Potřebují ve svých rukou pouze soustředit politickou i ekonomickou moc, legislativu, jurisdikci i exekutivu. Jak snadné. V jedné staré písničce V+W se zpívá: „Prohlásil se za krále, za kata za blázna, a tak vznikla situace velmi svérázná. Narodil se nový tvor: blázen diktátor.“

Svět se však vyvíjí dál a tento vývoj přináší tvrdé výzvy i těm, kteří se ještě nedávno cítili silní v globálním měřítku.

Silný evropský stát

Západoevropské velmoci si uvědomují, že pokud nevytvoří dostatečně silný evropský stát, schopný být rovným partnerem stávající globální supervelmoci, kterou tvoří Spojené státy americké. Tento útvar, pokud by nebyl schopný i v budoucnu odolávat i tlaku dalších dvou supervelmocí – Ruska a Číny, případně tlaku religiózních, etnických a dalších hnutí a nadnárodních ekonomických korporací, dostal by se brzy do vleku sil, které by mu zabránily realizovat vlastní politickou představu o vývoji nejen globálním, ale i na teritoriu vlastních států. Uvědomují-li si představitelé evropského uskupení nutnost kolektivní obrany a prosazování politických a ekonomických zájmů západních mocností, je nepochopitelné, že si tuto nutnost nejsou schopni uvědomit někteří politici státu ekonomicky, populačně, teritoriálně a branně tak bezvýznamného, jako je Česká republika.

Silný stát by mohl stanovit limity individuální moci. Záleželo by ale na samotném charakteru tohoto státu. Byl by to stát centralistický, či by jeho architekturu tvořilo uspořádání bližší federálnímu modelu? Někteří politikové, plně zaujati svým náhle oživeným a proto převážně agresivním individualismem, touží po ničím neohraničené osobní moci. Jsou totiž hluboce přesvědčeni, že je lepší být první v poslední provincii, nežli druhý v Římě. Psychicky nesnesou pomyšlení, že by je mohl někdo zastínit, že by někde museli být druzí a respektovat určitá pravidla, nebo se dokonce někomu podřídit. Pohled na přání občanů v nich vyvolává nevolnost.

Spojené státy americké vznikly v divočině s omezenou působností státních institucí, kde se jiná, nežli individualistická vůle nemohla prosadit. Ale již v krátké době jednoho století vznikl společným úsilím občanů, jehož právní rámec tvořila ústava spojených států, mohutný federální stát, který poté, co se v uplynulém století  zúčastnil dvou světových válek, vstoupil do 21. století jako globální supervelmoc. Bez  kolektivní vůle občanů USA vytvořit ústavu a federální stát by nebylo dnešních USA. Státy se musely vzdát své vlastní branné a zahraniční politiky (typickým příkladem je Texas) a vytvořit odvodem federálních daní ekonomický základ dnešní  americké moci. Odstředivé mocenské snahy jižních států byly potlačeny v krvavé občanské válce.

Silný centralizovaný stát plnící brannou, bezpečnostní, zahraniční a sociální politiku, a to včetně zdravotní a důchodové funkce, funkci vzdělávací a péči o infrastrukturu není rozhodně produktem socialismu, nýbrž císařského bismarkovského Německa, které tak dohánělo své zaostávání za vývojem ostatních koloniálních velmocí a připravovalo se na střet s nimi. Tento základ vytvořený v předminulém století je vedle genetických vlastností hlavním důvodem toho, že po dvou prohraných světových válkách zruinované Německo je nyní opět  lokální velmocí a jeho význam, obzvláště bude-li okolnostmi donuceno ke dvojunii s Francií, nesmírně vzroste. Německo i Francie přistoupily po 2. světové válce na unikátní kompromis, který nabídl šanci pro celý starý kontinent.

Jaké by byly vyhlídky Česka mezi velmocemi EU a supervelmocí Rusko? Tak jako v roce 1938 by patrně ani nyní nešel nikdo do války za to malé „nic“ ve středu Evropy. Měli bychom ale patrně navždy vyřešenu tu zakořeněnou frustraci, že nás někdo „zradil“.

Gepardi, nebo hyeny?

Evropská unie si uvědomuje, že některé excesy sociálního zabezpečení bude muset omezit. Ale nikdo si nedovolí v zájmu udržení sociálního smíru jako nezbytné podmínky efektivního formování a fungování státu narušit základní sociální práva občanů, která se v Evropě vyvíjejí již více než dvě stě let v duchu kolektivismu, to jest formování sociálního státu.

Komunismus, fašismus a nacismus byly produkty doby, kdy sociální práva respektována nebyla, totiž ranného dravého kapitalismu první poloviny 19. století, který byl zcela v názvosloví liberální, tedy plně uspokojující individualisty, autisty a egoisty, nebo zoufalé hospodářské situace Německa po prohrané 1. světové válce. Výstižná charakteristika tohoto liberálního kapitalismu se objevuje v klasickém italském románě Gepard, kde starý aristokrat říká: „My jsme byli gepardi, ale po nás přijdou hyeny.“  Tradice, která by zakládala liberalismus s ohledem na zvyklosti a mravy se ve střední Evropě nevyvinula dostatečně. Představa o individualismu je tedy značně zkreslená; většinou se chápe zejména v ekonomické dimenzi jako ryzí projev středověkého loupežnictví.

Právě takový kapitalismus se snaží implantovat někteří čeští zastánci individualismu. Vždyť co jiného je odmítání lidských práv jako módní ideologie, společenské odpovědnosti firem, sociální odpovědnosti, ekologických hnutí s jejich heslem „Země na prvním místě“, nezávislosti soudní moci na moci politické, intelektuálů s jejich údajně podezřelými motivy, státu a jeho limitů? Evropská unie tak, jak je koncipována, totiž jako svého druhu kolektivistický orgán demokratické moci – na čemž nic nemění ani skutečnost, že velká část zemí EU jsou konstituční monarchie – je kompromisem, který ctí tradice a společnou vůli. V čele těchto států stojí mnohdy až překvapivě osvícené a vzdělané osobnosti, skutečné individuality, zušlechtěné staletou kulturou svých rodů a znalostí historických a sociologických zákonitostí.

Skrytý odkaz

Čeští politikové, kteří se dnes cítí být individualisty, žili ještě před pár lety v panelácích a jezdili v otlučených Trabantech či tehdejších primitivních Škodovkách. Co se stalo s jejich psychikou, že se tak změnili? Myslím, že psychicky neunesli bezbřehou moc jako důsledek svého raketového společenského vzestupu v chaotických porevolučních poměrech. Uvěřili tomu, že jsou vyvolenými, že jsou nadlidé v nietzcheovském smyslu (übermensch), že svými schopnostmi se blíží bohům. Od takového pojetí je již jen krůček k diktatuře.

Evropská politika je do té míry poučena historií, že utvoření podhoubí, které by umožnilo vznik těchto excesů, předem vyloučí implementací rozumné sociální politiky. V civilizované Evropě, jejíž ideologický základ tvoří kombinace kolektivistické altruistické křesťanské morálky a významných tradic individualismu, které dbají na plnohodnotný rozvoj osobnosti, není  prostor pro orientální bídu, americké slumy a podobné ubohosti , které se kulturního člověka hluboce citově a mravně dotýkají.

Každý evropský občan musí dostat příležitost vydělat si prací minimálně tolik, aby to stačilo na pokrytí základních životních potřeb jeho i jeho rodiny. Nezdravý a nepochopený individualismus, prezentovaný jako sebestředné sobectví skutečně  nemá ve staré, civilizované a kulturní Evropě, vybavené nezměrnou silou historických zkušeností, žádné místo. Měli bychom ale o to více rozumět skutečnému odkazu, který zůstává povětšinou skryt za nánosy prachu či zatlačen do pozadí křiklavými titulky dnešních novin.