Evropský superstát

Strach ze vzniku Spojených států evropských se drží obavy, že pouze národní státy mohou být zárukou správy veřejných věcí. Návrh Evropské ústavy ale základem žádného superstátu není. Měli bychom si přesto umět zcela vážně položit otázku, zda by evropský superstát nebyl dobrým řešením.

Josef Brož

Diskuse o budoucnosti Evropské unie, jak ho otevřel – i do češtiny přeložený návrh Evropské ústavy – proti sobě postavil odpůrce (na čele s prezidentem Václavem Klausem) a příznivce (kdysi snad vedené prezidentem Václavem Havlem). Dokument budou v Římě posuzovat na mezivládní konferenci zástupci národních států. Jistě, státníci se hned o víkendu nerozhodnou pro zásadní úpravu, spíše se domluví, že o této ústavní smlouvě mají možnost další půlrok svobodně mluvit. Nezapomínejme totiž, že Konvent, který návrh pod vedením Valéry Giscarda d´Estaing vypracoval, byl výsostně demokratickým orgánem států Evropské unie.

Dá se očekávat, že výsledkem bude na konci roku kompromisem. I přes současné broušení nožů a mečů, doufejme, že evropská politická kultura opět zvítězí nad nenávistnou nacionální demagogií a vyvoláváním neexistujících strašáků. Tím největším strašákem, který tu vedle „ztráty suverenity“ v českých médiích obchází, je strašák evropského (federalistického) „superstátu“. Proč bychom se ale měli myšlenky evropského státu bát?

Je dobré si připomenout, že základem té současné myšlenky evropského superstátu byl slavný projev jednoho z největších mužů své doby – Sira Winstona Churchilla. Ten 19. září 1946 na Curyšské univerzitě řekl: „Musíme vytvořit něco na způsob Spojených států evropských. Pouze touto cestou získají zpátky stovky miliónů dělníků radosti a naděje, které činí život životem plnohodnotným.“ Odhlédneme-li od dobové rétoriky, je úvaha o evropském superstátu, založeném na usmíření Francie a Německa, živou inspirací pro další federalisty, kteří by se jistě divili, proč jsou za své inteligentní náměty diabolizováni. Churchill navrhl, aby útvar vznikl v rámci Organizace spojených národů a prvním krokem mu pro to byla Rada Evropy.

U základů Evropy opravdu nebyli lidé úzkoprsí a limitovaní účetnickými dioptriemi. Byli to lidé z vizí kontinentu, kteří hledali ty správné nástroje. Ať již máme na mysli Jeana Monneta či Roberta Schumanna, a posléze například Altiera Spinelliho, Jacquese Delorse či Romano Prodiho, není důvod se myšlenek těchto lidí bát. Byli to právě federalisté, kteří byli inspirativními tvůrci projektu, který chtěl překonat krutost a násilí předchozích režimů. Myšlenky Monneta a Schumanna jsou v českém povědomí známé díky založení Společenství pro uhlí a ocel, zárodku Evropského hospodářského společenství. Altiero Spineli, který založil v roce 1943 Evropské federalistického hnutí, přišel v 50. letech s myšlenkou společné evropské armády, v roce 1984 stál u reformy parlamentního návrhu, jež dala později vzniknout Evropské unii. V této smlouvě vynikne důraz na roli Evropského parlamentu a zvláště její rozpočtové a legislativní pravomoci. Byl to on, který přišel se zavedením subsidiarity a smíru uvnitř rozhodovacího procesu proti mezivládnímu vyjednávání. Pro krátkou impresi, abychom vůbec tušili úroveň Spinelliho myšlení, ocitujme alespoň jednu jeho větu: „Pro vytvoření evropského společného trhu, je nám zapotřebí techniky a politické duše: jedním slovem stejně jako tisíci, je nám třeba evropské vlády, která bude mít všechny nezbytné nástroje k vládnutí, a tedy i evropské právo v souladu s nímž bude tato vláda jednat.“

Dnešní návrh Evropské ústavy není strašákem, nýbrž dobrým předpokladem budoucí silné Evropy. Spinelliho inspirace stále trvá. Proč bychom nemohli mít společnou diplomacii, armádu i fiskální politiku? Strach ze vzniku Spojených států evropských se drží obavy, že pouze národní státy mohou být zárukou správy veřejných věcí. Ale proč? Při dobrém čtení Evropské ústavy vynikne, že normy, které zakládá, dávají mnohem větší záruky svobodě občana, než dosud měli v národních státech. Proč by tedy naším společným cílem neměly být Spojené státy evropské? S plným étosem odkazu velkých evropských duchů, kteří se nebáli být sami sebou, se na nich můžeme konečně podílet.