Jak šlápnout na komunistické kuří oko

Minulý čtvrtek schválilo 41 z 53 přítomných senátorů novelu trestního zákona, jež výslovně zakazuje propagaci komunismu a nacismu pod hrozbou až osmi let vězení. „Žádat ovšem něco takového dnes, téměř šestnáct let po pádu bývalého režimu, je věcí politicky zcela stupidní, nemoudrou,“ komentoval to Jiří Paroubek.

Podle předsedy poslaneckého klubu ČSSD Michala Krause nemají jeho straničtí kolegové ve sněmovně důvod senátní novelu podpořit. Tím méně jej mají komunisté, což při součtu 111 hlasů obou levicových stran znamená, že zůstane jen u marného gesta horní komory. To si jistě předem spočítali i senátoři Martin Mejstřík (Cesta změny), Jaromír Štětina (Strana zelených) a další spoluautoři novely. Přesto svůj návrh Senátu předložili. Proč asi? Jsou to sice přesvědčení antikomunisté, ale rozhodně ne hlupáci!

Proti extremismu

Martin Mejstřík v senátní rozpravě prohlásil, že návrh novely směřuje proti všem extremistickým názorům, které by mohly ohrozit demokratický řád, avšak že není namířen proti existenci KSČM jako strany, kterou má donutit k přizpůsobení moderním levicovým proudům. Také však dodal, že „komunismus je natolik spojen s potlačováním základních práv a svobod, že pokud si tento pojem dá nějaká strana do svého názvu, je zřejmé, že tím dává současně najevo sympatie ke zločinné podstatě tohoto pojmu“. Předseda Senátu Přemysl Sobotka (ODS) označil novelu za „symboliku a upozornění na nebezpečí možné spolupráce s komunisty“. Dosavadní dva nejznámější pokusy postavit komunismus do ofsajdu selhaly. Komunismus a fašismus jako příklady protiprávních hnutí vyškrtl v roce 1992 z novely trestního zákona federální Ústavní soud, poněvadž nelze trestně postihovat „samotné učení o beztřídní společnosti, pokud by bylo provázeno snahou dosáhnout uvedený cíl demokratickou cestou a po jeho dosažení zachovat demokracii a politickou pluralitu“. S komunismem a jeho ideologií nezúčtoval ani zákon o protiprávnosti komunistického režimu z roku 1993, protože to není plnokrevný zákon se sankcemi, ale víceméně jen antikomunistická deklarace.

Antisystémová alternativa

Ani stanovy a program KSČM, ačkoli se odvolávají na Marxe a Engelse, nejsou formálně v rozporu s ústavou a zákonem o politických stranách, takže od roku 1990 nikoho vážně nenapadlo usilovat u Nejvyššího soudu o pozastavení či zákaz činnosti KSČM. Jak ale šlápnout na kuří oko straně, pro kterou v nepochybně demokratických volbách naposled hlasovalo 18 procent voličů? O to přece senátnímu návrhu jde!

Inu přes onu symboliku, jak naznačil Přemysl Sobotka. Rudé třešničky, pěticípá hvězda a KSČM ve stranickém logu by neměly tu sílu, jestliže by ze zkratky kvůli zákazu propagace komunismu vypadlo ono „K“. Řeč symbolů je v politice důležitá a u komunistů tomu tak bylo vždycky dvojnásob. „Název KSČM je po patnácti letech zavedená značka,“ konstatuje předseda jejího poslaneckého klubu Pavel Kováčik. Pro milion voličů je podle něj „alternativa, kterou nabízíme,… docela přitažlivá“.

Přitažlivá by však nejspíš byla pro výrazně méně občanů, kdyby se z Komunistické strany Čech a Moravy stala například Strana práce. Členové KSČM a jejich rodiny, řekněme 400 tisíc voličů, by i v ní identifikovali „tu svou“ stranu, ale co ten další půlmilion? To nejsou ideologicky kovaní komunisté, ale protestní voliči, pro něž je KSČM nedvojsmyslným symbolem antisystémové strany vyhovující jejich skepsi ze současných poměrů a obavám z budoucnosti. Pokud by se na politické scéně stali viditelní například Železného Nezávislí demokraté či jiná radikálně burcující politická formace, dost pravděpodobně by nějaké té Straně práce či kdovíjak přejmenovaným komunistům odlákala část oněch protestních voličů. Důsledkem by byl pokles vlivu kryptokomunistické strany, jejíž ambicióznější reprezentanti by se pak nejspíš pustili do modernizace partaje a také do sebe už proto, aby neskončili třeba až na mimoparlamentní periferii. Podobné spanilé kalkulace nejspíš motivovaly iniciativní senátory. K přizpůsobení Filipovy strany moderním levicovým proudům (rozuměj k likvidaci jejího vlivu) však nepovedou. Nejsou totiž východiskem z problému spočívajícího v tom, že právě antisystémová KSČM, a ne některá strana demokratická, je přijatelnou alternativou pro lidi zhnusené politikou a cítící se být osobně „v koutě“.

Paroubek bez záruky

Protože jde o lidi tíhnoucí spíše doleva, záleží především na Jiřím Paroubkovi a ČSSD, zdali jim po silných slovech nabídnou i něco opravdu festovního, čeho by se mohli přidržet, aby se pustili komunistů. Dokud se to sociální demokracii nepodaří, do té doby bude Paroubkovo mitterrandovské korumpování komunistů jejich výhledovým podílem na moci riskantním podnikem bez záruky.

Autor je komentátor ČRo 1 – Radiožurnálu, text vyšel v Lidových novinách dne 12. října 2005.