Kdo s komunisty nemluví, a kdo mluví

Nemluvit! Budu dělat chvíli advokáta ďáblu. Proč by se s komunisty mluvit nemělo? Po celých 14 let s nimi všichni mluvili, u kulatých stolů na podzim roku 1989 nejvíce, a teď najednou (ze dne na den) by s nimi mluvit nechtěli? Co to je za schizofrenii? Umělci a intelektuálové si zase po čase vzpomněli, že to „nemluvení“ vyjádří „písní“ – a tak se včera sešli v Karlíně a nemluvili, ale zpívali. Inu, lepší zpívat, než nemluvit, že?

Mladá fronta Dnes, Lidové noviny oznamují zprávu o „nemluvení“ zdánlivě okrajově, ale na titulní straně to najdete. Lidové noviny k tomu mají fotografii od Pavla Wellnera se zarputilým výrazem zarostlého Ivana Hlase a sloupek od Vladimíra Dubského. Právo to neřeší, Hospodářské noviny také ne. Je to tím, že mají v managementu a ve všech odděleních bývalých komunistů jako naseto?

TIP: Jak funguje nebankovní konsolidace půjček?

Otázka do pranice? Nikoliv, pouze vědí, že hlavní událostí dne zkrátka takový koncert není a nebude, i kdyby padaly trakaře. „Kdy to začalo?“ ptá se sloupkař Dubský. „Když Václav Klaus pozval před pár měsíci do Lán na jednání českých politických špiček o české úloze v EU i šéfa komunistů Miroslava Grebeníčka,“ popisuje vývoj Dubský ve sloupku „Hudbou proti bolševikům“. Vzpomínáte, kdo na to jak reagoval?

Až za pár měsíců si spisovatel Petr Placák s výtvarníkem Davidem Černým (patrně někde na pivu) řekli, že s tím něco musejí udělat. A vznikla platforma pro petici, která se teď v různých obměnách recykluje tu v Praze, tu v Ostravě, a znovu v Praze. Dubský má bohužel pravdu, když píše, že při počtu 41 poslanců v parlamentu, se prostě s těmi komunisty musí mluvit.

To, co by se ale s komunisty dělat nemělo, je nepřímo podporovat jejich myšlenky a cíle. Otázka zní, zda to vlastně paradoxně tato petice nedělá. Ono by možná mnohem více stálo za to, přesvědčit lidi, kteří je volí, že by tak činit neměli. Proč? Že to je méně exhibiční akce? Inu, protože, když se o tomhle nebude mluvit, a bude se jen čekat, že si za nějaký koncert koupím morální odpustek ke spáse mé nekomunistické duše, bude to jen voda na jejich mlýny. Nikoliv ty boží…

Jiný názor zastává v těchže Lidových novinách politolog Jiří Pehe, který vidí v tomto koncertu vážný pokus o vytvoření silného proudu, který by s komunismem (myšleno nynější komunistickou stranou) skoncoval. Paralela „dcer a synů“ v postnacistickém Německu zní odvážně, nemá ale systémové základy.

Pehe to ví, jeho komentář „Kdo mluví a nemluví s komunisty“ je tedy spíše svého druhu alibistickým „přáním z milosti“. „V Čechách byla šance zakázat komunistickou stranu bohužel promeškána. To, že se dnes k hnutí ´S komunisty se nemluví´ hlásí mnozí mladí lidé, zejména budoucí intelektuální a umělecká elita, je ale dobrou zprávou – zejména z hlediska zúčtování s komunistickou minulostí,“ píše závěrem.

Kdo pohrdá „obyčejným člověkem“?

Mladé frontě Dnes se vede „exkluzivní diskuse“. Jako vždy ji exkluzivně rozpoutal prezident Václav Klaus, který nejčtenější list zásobuje svými texty, vybroušenými v hradní dílně Jakl-Hájek, aby správně zacvakly do českých duší a mozků. Ano, už se nám znovu falšují dějiny – pokud tedy vůbec věříte, že nějaké dějiny a nějaká pravda vůbec existuje – a slovy prezidenta Klause za obrat v listopadu 1989 mohou především „obyčejní lidé“.

Protože Klausův textík vyšel v sobotu, a někteří stále dodržují rituál odjezdů na své chaloupky – připomeňme tu jednu klíčovou větu, kolem které se rozpoutala trochu nastavovaná vřava za poslední dny v tomto deníku. „Reakcí oné masy ´obyčejných občanů´ na nesvobodné poměry byla rezistence, nevýkonnost, náhradní individuální aktivity, atomizace společnosti, pouhé pasivní žití v kulisách propagandy, které už nikdo nevěřil,“ píše prezident v inkriminované části. „Byli to však právě oni, kdo svým chováním vytvořili předpoklady pro 17. listopad roku 1989,“ smečuje tenisovým loktem.

Co vy na to? Byli jste to vy? Nebo Vy? Ano, k tomu se hlásím, říká má polichocená normalizační duše: také jsem chodil do hospody, kde jsem dělal „předpoklady“ pro 17. listopad (to mi ale ještě nikdo neřek´), také jsem doma nadával u Hlasu Ameriky (jenom potichu, ale…), také jsem říkal politické vtipy babičce (co si pamatovala 1. republiku) a hlavně jsem se flákal a flákal… Klaus to fakt přehnal, musím říct, a to dost výjimečně.

Klausův „antiintelektualismus disidentský“ je jako druh obecně známý. Proč se ale snižovat k takovému lidovému patolízalství, to už mi opravdu uniká. Bývalý disident a nynější Jan Ruml to hned při úterku nazval „vypráním svědomí“. Množí se další reakce. Nesouhlasí bývalý disident Bohumil Doležal, tak trochu ale přitakávají jiní dva: Martin Komárek a Karel Steigerwald. „Ano, ale,“ říkají. Někde mezi se rozhodl zatancovat svůj „kazačok“ spisovatel a komentátor Jan Jandourek: „Populace se vždy rozdělí podle Gaussovy křivky – v průměru se nachází nejvíc lidí. Kolaborantů a zloduchů je málo, stejně jako ´ostrých´ odbojářů. Většina lidí je kdesi mezi. Nezaslouží si chválu. Nezaslouží si ani pohrdání.“ Máte-li na to chuť, přečtěte si to v Mladé frontě Dnes. Jmenuje se to: „Nepohrdejme ´obyčejnými lidmi´“. 

TIP: Co musí obsahovat plná moc k přepisu vozidla nebo třeba pojistka na auto?

A tak zatímco se tu bavíme o tom, s kým se dá mluvit a s kým ne, kdo je obyčejný člověk, a kdo už není, někteří se těmito pseudoproblémy nezabývají a mluví spolu – jsou to totiž výjimeční lidé. Jedním z takových lidí je místopředseda ODS Jan Zahradil. V rozhovoru pro deník Právo tajuplně naznačuje, že s „části ČSSD“ by mohl najít „průnik programů“. Nebudu vás dlouho napínat: tou částí není ani stará zemanovská garda, ani Špidlovy nenápadné štěnice, ale ani parta Standy „baby“ Grosse, nýbrž nová hvězda ČSSD – hvězda reformní, hvězda Bohuslava Sobotky.