Máme stále šanci změnit naši zemi

To není politika, ale ztráta soudnosti. Ano, ani 2. volba nepřinesla ve Španělském sále Pražského hradu nám, občanům, prezidenta České republiky. Přemýšlel jsem o víkendu, zda současná garnitura politiků vůbec prezidenta chce, má-li vůbec vůli dostát svému slibu, svému svědomí, jak jim ukládá poslanecký slib.
Řeknete si, že politikům o nic takového nejde. Budete si o mne myslet, že jsem snílek, když něco takového očekávám. Ne, nejsem snílek, dávno nežiji ve světě snů. Realita každého dne mne naučila, že se nesnažím obracet ke snům: vyžaduji naopak jasné odpovědi, a tvrdím, že mám právo se ptát a právo znát odpovědi! Občané České republiky mají právo vědět, kdo s nimi hraje hru na slepou bábu!

347439-2249065
Jiří Lobkowicz

Nezávislý senátor Martin Mejstřík, zvolený na kandidátce Cesty změny, to řekl nejlépe. Vyzval „přízraky minulosti“, aby se odebraly na „smetiště dějin“ – myslel tím Miloše Zemana, bývalého premiéra a předsedu ČSSD a Václava Klause, bývalého premiéra a předsedu ODS. Oba už tu nemají co dělat: to ví každé dítě. Po 2. prezidentské volbě to zatím vypadá, že jeden z nich uposlechl – odešel zničen a ponížen, bez pozdravu a bez klobouku. Zeman odešel. Ten druhý, Václav Klaus, zatím zůstává, a s drzostí jemu vlastní tvrdí, že je „nejsilnější“. Ale nemylme se, oba dva se mohou opět vrátit, oba mohou kdykoliv – i přes lži o důchodu na Vysočině, i přes lži, že jim jde jenom o blaho země – stále mohou přijít zpět a vysmát se nám do tváře. Jejich systém, založený na absenci etických hodnot, systém, který pohrdá voliči, jim to všem zkrátka umožňuje. Hru na zradu voličům, hru na ztrátu smyslu po elementárních hodnotách, jim ale trpíme právě my, když si to necháme líbit. Přes půl roku máme vládu, která je dosud nejslabší vládou od pádu komunismu. Čeští politikové, kteří mají stále dost důvodů nám vysvětlovat, že oni jsou páni situace, si myslí, že tu jsou navždy. Někteří z nich si dokonce myslí, že jsou nesmrtelní: nevšimli si ale, smích je také na straně lidu. Jako již tolikrát předtím. Když tu chcete žít a ne se zrovna zbláznit, někdy se musíte smát, pokud nemáte právě plakat. Smích ale dnes už nestačí. Česká vlastnost smát se silnějšímu je zdravý rys v době totalitního útlaku, nestačí ale na demokracii. Ano, demokracie vyžaduje každodenní zájem, péči, vůli ptát se a chtít znát odpovědi. Až nastoupí do třetího kola opět ti samí, kteří z toho druhého vypadli – a v každé demokratické zemi by dvakrát nezvolený politik odešel sám – , budeme se opět ptát, co se to stalo? Budeme se znovu smát jejich pokřiveným slovům o „polepšení“? Nebo budeme plakat? Až začne další kolo toho odpudivého divadla v přímém přenosu, budeme mít ještě sílu zvednout hlavu? Národ, o kterém mi vyprávěl můj otec, vyštvaný v roce 1948 komunisty, nebyl kdysi tímto národem. Za posledních 60 let ale český národ prožil tak velká traumata, že se odnaučil prát se svým osudem. Občas si říkám, zda si to nakonec tento národ, který si to nechá líbit, vlastně nezaslouží. Občas se ptám sám sebe, proč tu máme vládu přízraků? Pokud totiž chceme, aby opravdu zkompromitovaní politikové odešli, musíme sami chtít. Každý den. Nezahazujme svou šanci: jenom my máme šanci změnit naši zemi. Stále ji máme v rukou! Cesta změny vede přes přímou volbu! 

Jiří Lobkowicz, předseda Cesty změny