Obnovit křesťanské kořeny evropské politiky

Diskuse o tom, zda může být Bůh zmíněn v Evropské ústavě nebo – jak bylo řečeno a rozhodnuto, tedy, že „Bůh nemá nic společného s politikou“ – mne vede k myšlence, která jde dál a dotýká se širšího okruhu tohoto tématu.

Kladu si totiž otázku, zda tolik kázaná tolerance, demokracie a pluralismus je naší skutečnou budoucností, či zda bychom neměli více přemýšlet v horizontu života a smrti, a pokusit se obnovit naše křesťanské kořeny v evropské politice.

Papež Jan Pavel II. vyzval k znovunalezení křesťanských kořenů Evropy a kladl důraz na to, že evropská identita je ve skutečnosti identitou křesťanskou. Ve své encyklice Ecclesia in Europa zdůraznil, že historické utváření Evropy bylo křesťanskou záležitostí a že to musí být zmíněno také v politickém smyslu. Největší důraz ale kladl na to, aby současná Evropa dokázala opět najít Krista.

Vztah mezi křesťanstvím a demokracií

Existuje tu silný trend, a není to jen trend, který lze vnímat v České republice, ale i v celé Evropě: tímto trendem mám na mysli „privatizaci křesťanství“. Je to zdánlivě velmi snadná cesta, jde ale o cestu chybnou, v níž není místo pro pravdivost.

Je to cesta, v níž je člověk odsouzen žít v pokrytectví. Křesťanství jako privátní hobby – takový je způsob, jenž je dnes velmi často prezentován mnoha lidmi, dokonce i velmi často prezidentem Václavem Klausem.

Někteří sbírají známky, jiní třeba houby, no a další se vyžívají v – náboženství. Pohled těchto lidí na křesťanství vážným a nebezpečným pokusem, který říká: Jestliže zprivatizujeme jejich náboženství, říkají, stanou se konečně právo a politika „neutrální hodnotou“.

Tím docílíme toho, že budou tolerantní ke všem vírám. Jde o svého druhu zvláštní způsob perverzního zpracovaní těžkého národního syndromu Jana Husa. (– Zatímco Hus kritizoval některé církevní praktiky, jež vedly například ke kupčení s odpustky, dnešní establishment se snaží udělat z věřících individuální konzumenty náboženských produktů).

Tento model je ale v přímém protikladu vůči svobodě náboženství, stejně jako vůči samotné demokracii. Článek 18 Všeobecné deklarace lidských práv Organizace spojených národů (OSN) uvádí, že náboženská aktivita s sebou nese veřejnou činnost, stejně jako cílené aktivity, kterými se ostatní přesvědčují.

To přirozeně znamená, že všechna náboženství se snaží ovlivnit co nejvíce – etiku svých společností. V některých náboženstvích jako je islám najdete velmi malé rozdíly mezi náboženstvím a politikou, v křesťanství samém existuje velmi silný vztah mezi oběma sférami  – je to přímo esence evropské tradice, utvořená katolickými mysliteli, daná odlišností na jedné straně, zároveň ale i základní spojitostí.

Vztah mezi křesťanstvím a demokracií má své paradoxy. Tento vztah je svého druhu specifickou evropskou vymožeností. Existuje tu vlastní náboženská sféra, jak uvádí článek 18, ale zároveň tu existuje vlastní vztah mezi ústředními křesťanskými hodnotami a politikou. Politický řád, který není založen na těchto hodnotách, se stává nespravedlivým řádem, jak učí církev.

Chtěl bych tu říci, že pouze specifická „křesťanská antropologie“ umožňuje představit důležitost charity a sebeodevzdání, jak napsal nejvyšší biskup Benedikt XVI. ve své nejnovější encyklice s názvem Deus Caritas est. Klíčovým pro naši společnost není pouze být spravedlivý, ale také být dobrým.

Jinými slovy, demokracie v Evropě může být založena pouze na výjimečných křesťanských hodnotách – charity a sebeodevzdání. To jde mnohem dál než právo – charita je totiž přímo základním prvkem.

Přesto tu existuje mezi všemi křesťany pochybnost ovlivňovat společnost tímto směrem. Uchylovat se ale jako křesťané pouze do soukromé sféry není právě a jedině křesťanské, zvláště je-li tím omlouváno opouštění sféry veřejné – to je dokonce přímo v rozporu s křesťanskou vírou.

Křesťané mají svou soukromou, ale i veřejnou sféru. Jestliže přijmeme pouze soukromou sféru, bude to v rozporu s historickým kontextem křesťanství – ambicí měnit morální zvyky a chování společnosti. Jiným i slovy, křesťanství bylo vždy vyjádřením společenských norem.

V naší společnosti uváděla křesťanství svatá Ludmila, svatý Václav, svatý Prokop, svatý Cyril a Metoděj jako skutečnou matérii života a smrti, jako rovnost „práva na život“ (zákaz vraždění nemluvňat, zákaz obyčeje „oko za oko“, či krvavé pomsty), svěřené člověku, práva, jež nemůže být uzurpováno žádnou mocí. Křesťanství vtělilo na počátku právo a antropologii jako klíčové elementy v našich zemích, další byly dány postupně institucemi: církví a evangelizací.

Matérie života je dnes aktuální stejně jako byla aktuální  v samotných hlubinách naší historie: jako čistá paralela našeho času jí dnes reprezentuje právo na interrupci a eutanázii. Pro křesťany, pro něž je Kristova oběť na kříži výrazem důstojnosti všeho lidského, má život velmi hluboký význam.

Bylo snad ukřižování soukromý akt? Důležitost veřejné role křesťanů je zřejmá a rozhodující. Zahrnuje politiku, právo, stejně jako demokratický systém, jenž má svá vlastní pravidla a vlastní pluralismus. Křesťanství se svou etikou skromnosti a odpuštění představuje velký předpoklad pro náš veřejný život.

Křesťanské normy ve společnosti nemohou existovat samy o sobě, neboť jsou výsledkem přesvědčení a jeho šíření. Idea křesťanského státu, jak byla kdysi formulována, je sice chybná, to ale neznamená, že hluboké přesvědčení je něco, co by mělo být opomíjeno: naopak je něčím, co svou pravdivostí a opravdovostí může mobilizovat občany ke vzniku norem pro všechny.

A pokud jsou tyto normy správné a pravdivé, stávají se normami obecnými, univerzálními, nejde v té chvíli pouze o pravdu křesťanů toliko pro křesťany. Není tu rozporu mezi rozumem a vírou, jestliže si uvědomíme, co člověk ve skutečnosti je.

Člověk je tu proto, aby uváděl do společnosti lidskou důstojnost. Nejde o to vytvářet křesťanský stát, ale položit základy pravdy o lidském bytí. Kolem této myšlenky je mnoho zmatku a nedorozumění. Klíčovým bodem se stává odmítnutí samotné pravdy. Jan nazývá ďáblem „otce lži“ (Jan 8,44).

Věrohodnost v politice

Hanah Arendtová napsala ve své knize Pravda a lež v politice, že „pravdivost se nikdy počítala mezi politické ctnosti, a lhát bylo vždy dovoleno jako politický nástroj“. Je tedy snad pravda, že státy nebyly založeny na etických kritériích, a že každá osoba, která vstoupila do politiky je tváří v tvář dilematu morální naivnosti a morálního cynismu?

Je tomu tedy tak, jak řekl velmi známý francouzský politolog Jean-Francois Revel, že „úplně první ze všech sil, které vládnou světem je lež“?

Lhaní není jediná deviace pravdy. Svatý Tomáš Akvinský označoval pravdivost jako jednu ze společných ctností a stavěl ji do kontrastu nikoliv pouze vůči lži, ale také vůči pokrytectví a chlubivosti. To je ještě dost daleko, aby to zahrnovalo celou oblast nepravdivosti, jež zároveň může mít podoby křivopřísežnictví, falešných slibů, dezinformace, přetvářky, podlosti, porušení slibu, podkuřování, tajnůstkářství, manipulace a dalších.

V politice najdeme mnoho dalších příkladů, jimiž bychom mohly rozšířit list nelegitimních nepravdivostí, jakými jsou například tzv. mentální výhrada (tajná výhrada) v demokratickém parlamentním slyšení, křivá přísaha v případě dárcovství pro politickou stranu, volební podvody jako výsledek, jež stojí v rozporu s volebními sliby, dezinformace v parlamentu a vůči občanům, oficiální politické lži či opět křivá přísaha, tentokrát třeba před parlamentní vyšetřovací komisí.

V naší zemi a všude na světě máme co dočinění se stovkami takových hororů, v nichž se obrovské lži a další nepravdivosti stávají poznávacím znamením toho, že politika je zkrátka ten „špinavý obchod“ – dokonce i v konstitučních demokraciích.

Politická důvěra a nedůvěra jsou výsledkem, mimo jiné, pravdivosti a nepravdivosti chování. Pravdivost podporuje pravdu, nepravdivost ji ničí. Pravda je základní kategorií v demokracii, ústavních státech a v mezinárodním právu.

Papež Benedikt XVI. opakoval diagnózu odmítnutí pravdy jako klíčový problém evropské politiky a společnosti. Osvojení si obecného mínění, že pravda je subjektivní a personální, stejně jako jakýkoliv jiný názor, zbavuje politiku a právo jejího fungování.

Pokud by politici mohli říct, že jejich kompetence je obecným dobrem, výrazem univerzálního práva a dobra v souladu se základy lidské důstojnosti, evropská politika by mohla vypadat jinak. Popření morální pravdy je problém počáteční manipulace, když většinová pravidla se stala jediným principem demokracie a role státu práva a spravedlnosti je podkopána. jak uvedl Abraham Lincoln.

Politika a právo jsou ze svého základu morální: dávají normy chování pro všechny. Právo je logicky svázáno s justicí. Současným paradoxem je, že jazyk evropských politiků současnosti je vysoce moralistní, ale argumenty, které používají jsou většinově pouze soukromými názory, které jsou používány účelově v politických diskusích jako „Cítím, že je to pravda“.

Prvním křesťanským úkolem je obnovení přirozenosti politiky a práva. Potřebujeme opravdu zavést nový morální jazyk, jazyk pravdy o věcech, které nás obklopují? Myslíte, že je to náš úkol? Přirozené právo je jedinou životnou cestou. Normativní otázky nemohou být determinovány většinovou volbou, a my jako křesťané bychom neměli přistoupit na to, aby nové pravdy byly zaváděny politiky.

Měli bychom umět dokázat skutky, co máme na mysli „křesťanskou antropologií“. Jde o svého druhu apoštolský úkol pro každého člověka.

Pro křesťany je substancí evropské politiky jedno: uvádět v život lidská práva, taková jaká ve skutečnosti jsou: především respekt vůči lidské důstojnosti – to je absolutní hodnota. Podpora rodiny, a mám na mysli samozřejmě včetně ekonomického zajištění. Respekt vůči svobodě vyznání a příslušnosti k církvi. Zapomínat bychom neměli ani na solidaritu: národní, mezinárodní, solidaritu ovšem také… napříč generacemi.

***

Ano, bezpochyby existují také nepolitické sféry života. Společnost, včetně té občanské společnosti, zahrnuje mnohem více, než všudypřítomnou politiku. Tváří v tvář pokušení politizovat soukromí, bychom ale neměli zapomínat na to, že naším úkolem není se do soukromí utíkat. Tváří v tvář privatizaci soukromí bychom měli říct, že naše postoje jsou pevné a silné. Měli bychom to říkat jako křesťané, zavazuje nás k tomu nejen minulost a velká tradice, ale i budoucnost, jež nyní tvoříme.

Text byl přednesen na sympoziu Křesťanské akademie v Třeboni dne 17. března 2006.