Proč není Václav Klaus mým prezidentem

Neuplynulo ani 100 dní od zvolení Václava Klause prezidentem, a začínají se ozývat hlasy, které se s úlekem ptají, kdo vlastně na Hradě vládne. Mnozí mi měli za zlé, když jsem veřejně zpochybnil legitimitu jeho volby. Klaus není mým prezidentem.

Neměl jsem důvod mu blahopřát, protože se při volbě spojil s ďáblem, nemám dnes důvod tleskat jeho krokům, neboť jsou stále vedeny za užití politického násilí.

Klaus dokázal za krátkou dobu zničit základy české diplomacie, pokouší se o zpolitizování Ústavního soudu; a radikálně popřel již v zárodku samotný étos prezidentské funkce. On nechápe úřad jako službu a etické kategorie výkonu funkce mu jsou cizí.

V čem by měl spočívat základní rámec prezidentské funkce? Nestačí si myslet, že prezident je do funkce ustaven legálním shromážděním senátorů a poslanců, prezident musí dokázat respektovat i zákony jiné, nepsané. Souhrn uznávaných postupů, politických a morálních hodnot, je tím – co v souladu s hlavními teoretiky státu a společnosti – nazýváme politickou legitimitou.

Noblesse oblige

Uznává většina českých občanů prezidentskou volbu? Z hlediska průběhu voleb je obtížné ústavní systém voleb kritizovat, přestože volba ukázala, jak málo demokratické kultury dosud náš parlament a vláda mají. Rozumí Klaus vůbec etickému závazku, který má vůči českým občanům?

Pokud ano, tak jakožto demokraticky zvolený prezident, musí občanům podat jasné vysvětlení pro své politické účely a aktivity. Přijetím podpory od komunistů totiž významně zpochybnil morální smysl hodnot demokratické odpovědnosti. Pokud ale necítí etický závazek své politické aktivity vysvětlit, pro většinu Čechů se zákonně zvoleným prezidentem prostě nikdy nestane.

Tento závazek je spjat s konceptem „noblesse oblige“. Klaus musí nést politickou odpovědnost za důsledky svých rozhodnutí. To, jak se člověk rozhodne, je určováno naším morálním úsudkem. Skutečnost, že se rozhodovat musí, je otázka politického závazku. Klaus učinil morální rozhodnutí stát se prezidentem i za přispění hlasů komunistů. Nikdo jej nenutil, aby tak jednal…

Mnoho lidí, s nimiž jsem od doby, kdy Klaus složil 28. února 2003 přísahu, o legitimitě hovořil, svá tvrzení opírají o předpoklad, že hlavní zdroj politické legitimnosti tkví v Ústavě České republiky. S tím si dovoluji vyslovit nesouhlas. Nesouhlasím ani s tím, že morální autorita vyplývá z politické legitimity.

Ústava může stanovit konkrétní postupy, ale nikdy nemůže udělit politickou legitimitu. Prezidentský kandidát může postupovat v souladu se všemi pravidly, a přesto nebude vnímán jako zákonný, ani nebude mít morální autoritu.

TIP: Jak využít půjčku na auto nebo půjčku na účet?

To bychom museli připustit, že tyrani, zvoleni v souladu s psanými ústavami, se budou těšit politické legitimnosti i morální autoritě. Jiní tvrdí, že dokud občané ústavu považují za hlavní zdroj politické legitimnosti, jsou volby zákonné.

Je ale rozumné považovat dokument, který může být změněn, za primární zdroj politické a morální legitimity? Nejsou zdrojem politické legitimnosti sami občané, kteří ji udělují ve volbách prostřednictvím svých hlasů?

Moderní společnosti akceptují rozdíl mezi právní odpovědností, vycházející ze zákona, a etickou odpovědností, založenou na morálních hodnotách. Právní odpovědnost tvoří vnější sféru norem a pravidel včetně povinností, jež občané musejí plnit, etická odpovědnost se týká vnitřní sféry svědomí a soukromých záměrů člověka.

Právní a morální pravidla nás zavazují různými způsoby. Vyplývají z nich také různé povinnosti. Immanuel Kant se domníval, že oblast povinností lze přiměřeně rozdělit na povinnosti, jež jsou předmětem právní povinnosti, a na ty, které jsou předmětem povinnosti etické.

Politické násilí

Za 10 let jsme sledovali různé Klausovy tváře. V politické kariéře odděloval rafinovaně politickou povinnost od kategorií právních a etických – ve jménu zajištění politických účelů. Pojetí „politického násilí“ bylo vždy zdůvodňováno principem „naléhavé potřeby“, jež měla přednost před zákonem i morálkou. Využil toho dříve v procesu privatizace i při vzniku tzv. opoziční smlouvy. Chování zahrnovalo i kalkulace, které jsou přímo esencí soudobého českého mafiánství.

Klausovův styl má různé podoby: od zpackané privatizace bank přes korupční skandál ODS k mediální manipulaci kolem TV Nova. Podoby mafiánství jsou různé, podstata je stejná. Stejný postup využil i u prezidentských voleb, při nichž měli být „naléhavě“ legitimizováni komunisté. Naše země ale nejsou ve stavu veřejného bezpráví, jež by opravňovalo určité jednotlivce, aby ve chvíli odpovědnosti za „veřejné blaho“, uplatňovali politické násilí.

Chování, které staví nade vše význam důsledků lidského jednání, vede k zásadě, že existují dva typy morálky: soukromá a veřejná. Politikové musejí často uvažovat v kategoriích politických účelů, prostředků a nutností. Politická nutnost však nemůže nahradit striktní potřebu morálních zákazů.

Pojem politické nutnosti zahrnuje totiž sklon k překračování morálních hranic. V Klausově případě se na překážky nebraly nikdy ohledy: problém se zkrátka vyřešil odstraněním překážky.

Pokud by výsledky byly jediným základem veřejné morálky, bylo by možné ospravedlnit cokoli: včetně lží, trestných činů a korupce – na základě služby velkým zájmům. Tuto linii musí ale stanovit a zaručovat celá demokratická společnost.

A prezident by měl být tou nejvyšší zárukou morální bezúhonnosti společnosti. Součástí takového stylu je i odmítnutí nedemokratické politické strany, ale i jednání, které v případě Ústavního soudu hraničí s politickým incestem.

Prezident by měl chápat, že morálka klade meze jednání, které nelze překročit. Politická odpovědnost totiž vyžaduje korektní činy, vedené záměrem zlepšení demokratického politického systému. Politický činitel se smyslem pro odpovědnost za národní zájmy a bezpečnost státu se musí cítit zavázán k vykonávání věcí, které překračují morální povinnosti a práva soukromé osoby. Spojení morální povinnosti a osobní ctnosti: právě to by měli očekávat občané od zákonně zvoleného prezidenta.

TIP: Co nakoupit v obchodě My Protein?