Senátor očima svých dětí: patriacha, hrdina, symbol a hlavně „náš táta“

Pro většinu z Kroupových dětí zůstává jejich otec Daniel výjimečnou bytostí. Mluví o něm vroucně, slovy, jež vyjadřují hlubokou úctu: většina si uvědomuje, že jde o silnou osobnost mimořádných kvalit. Pro šestici dětí je otec střídavě tu „patriarcha“ (Janek), tu „hrdina“ (Magdalena) či zkrátka „morální symbol“ (Mikuláš). Pro každého z nich to ale je, slovy Františka, „především náš táta“. Otec je vychoval v úctě ke křesťanské tradici a jejich hodnotám. Přijali tento odkaz až s překvapivou pokorou a často s nelíčenou a upřímnou zvědavostí.

Ještě dnes rádi vzpomínají, jak jim otec na pokračování četl před spaním Tolkiena, bibli či starověké báje a mýty. Ačkoliv otec, signatář Charty 77, patřil k lidem, které minulý režim nešetřil, málokdo z nich si na své dětství uchovává nějaký traumatický zážitek. „Věděli jsme pouze, že některým lidem nemáme otevírat,“ vzpomíná na tu dobu Mikuláš, který dnes pracuje jako novinář v rozhlasové stanici BBC. Některé návštěvy byly ale pro děti, žijící jednou nohou ještě ve světě pohádek, srozumitelné. Když přišla komunistická policie, věděli, že to není jen tak ledajaká návštěva. „Říkali jsme jim ´vodníci´,“ říká s úsměvem Mikuláš.

Otec slovem, matka chlebem a vodou

Rodina, která se několikrát v průběhu času stěhovala, pro ně byla přesto místem bezpečného a klidného zázemí. Otec-patriarcha se jim stal pevným vzorem, pro radu ale chodili spíše k mamince Marii. „Máma nás živila chlebem a vodou, otec slovem,“ říká nejstarší Janek. Zázemí, o němž mluví Janek, investigativní novinář a válečný reportér, mělo výhodu vzájemné bratrské podpory. Když byla někomu činěna křivda, kluci se „šli prát“. „Přece nenecháte, aby se bratru ubližovalo,“ říkával jim otec, když se dělo bezpráví na některém z nich. „Někdy to mělo dokonce povahu jakýchsi trestných výprav,“ říká Janek. „Otec nás v tom přímo povzbuzoval,“ směje se. Sílu velkého zázemí snad nejvíce ocenila malá „Madla“. Benjamínek Magdalena, jediná dcera mezi Kroupovými pěti syny, měla odmalička k dispozici něco, co nemá jen tak každý: svůj vlastní „rodinný gang“.

Kroupovi dnes bydlí ve Střešovicích. Jejich bytem s výhledem do parku se často ozývá hudba. Děti mají hudbu v sobě. Nejen při oslavách, ale i ve všední den. V jedné místnosti preluduje Madla, ve druhé pouští skladbu ze svého čerstvého cédéčka Mikuláš. Není na tom nic divného: v Kroupově velké rodině hraje na nějaký hudební nástroj každý. Dva synové – osmadvacetiletý Matěj a o rok starší Mikuláš, rozvíjejí své hudební sklony v souborech s poněkud exotickými názvy: „Skandovat oranž“ a „Ahmed má hlad“; dvaadvacetiletý Martin převzal vedení souboru vážné hudby, proslulé Doležalovo kvarteto. Asi nejintrovertnější z nich, pětadvacetiletý František, se noří to hloubek „staré hudby“. Magdalena, jež právě stanula na prahu dospělosti, sní svůj tichý sen o kariéře jazzové zpěvačky.

Čistý člověk

Mezi dětmi se trochu překvapivě nesetkáte s odporem k politice. Berou tuto činnost, kterou stále více české veřejnosti vnímá s odporem a znechucením, jako „tatínkovu volbu“. „Politika není špatná, protože je veřejná,“ říká Mikuláš. Pro děti, které zažívaly, jak domů pořád chodilo „hodně lidí“, znají velmi intimně její demokratický pravěk. Otec doma vedl filozofické semináře, kam chodilo mnoho z budoucích politiků, doma vznikala základní prohlášení disidentů i pozdějších politiků. „Někdy si říkám, jak to táta může všechno vydržet,“ říká něžně Magdalena o politickém světě, který se přeci jenom trochu vzdálil jejich střešovickému bytu. Ačkoliv sama o politice nezačne, na přímou otázku, co si myslí o svém otci-politikovi, odpověď zná: „Táta je jeden z mála čistých lidí.“