V evropské ústavě nejde jen o moc a rovnováhu

Je evropská ústava nesrozumitelná? Co si o ní vlastně myslet? Musíme ji číst? Pravda je, že délka a odbornost některých pasáží odradila od četby Evropany všech národností. Všude v Unii lidé bezmocně kroutí hlavami nad množstvím výkladů. A často docházejí k závěru, že nebudou hlasovat pro dokument, kterému nerozumějí a o jehož smyslu se dohadují i odborníci.

Proto když budou lidé ve Francii či u nás hlasovat proti ústavě, neznamená to nutně, že jsou proti jednotné Evropě. Znamená to spíš, že evropská myšlenka se jim ztrácí v mlhách anebo že ji z ústavy nevyčetli. Proč? Může to být jinak? A hlavně – byť to zní naivně – o jakou myšlenku tu jde?

Hlemýždí krok demokracie

Důvodů, proč je ústava čtenářsky nevděčná, je mnoho, ale tím pro nás podstatným je těžkopádnost evropského rozhodování. To však nezměníme. Každá novinka ve strukturovaném demokratickém útvaru vzniká dlouho. Tohle dobře vědí Švýcaři, kteří ke každému politickému rozhodnutí potřebují velké množství „ano“. Švýcarsko to v určitých ohledech paralyzuje. Ale každé tamní rozhodnutí je konsenzuální, žádné nepřichází shora a v každodenním životě je to dobře znát.

Možná si budeme muset zvyknout, že ve velké Evropě to takhle chodí, protože ji tvoří pětadvacet států. A ty naštěstí nemají v čele společného diktátora, který by jistě napsal čtivější a jednodušší text. Evropská ústava je zkrátka konsenzem často protichůdných zájmů a jiná asi být v tuto chvíli nemohla. I proto by se do diskuse o ní měl zapojit každý, koho zajímá budoucnost. Není to těžké, protože nesrozumitelnost ústavy je pouhá legenda. To podstatné si v ní můžeme přečíst všichni a nepotřebujeme na to odborné vzdělání. Spíš jistou míru evropského historického vědomí.

Pro Čechy, kteří tisíc let inklinují k Západu, ale politicky se k němu mohou počítat teprve od loňského roku, je to mimořádně důležité.

Jedinec jako nositel dějin

Evropská ústava totiž neklade důraz na státní či národní suverenitu, ale na práva jednotlivce. Individuální hodnota člověka, jeho jedinečnost a neopakovatelnost, je v ní nadřazena myšlence státu. Právě tohle je vyjádření základní evropské ideje, kterou byl pozitivní vývoj v Evropě nesen od dob renesance.

Společenská struktura má individualitě člověka vytvářet rámec. Ten je v pohybu, protože všichni trvale hledáme rovnováhu mezi ochranou a svobodou, mezi levicí a pravicí. Ať už se jako Evropané dohadujeme o délce salátových okurek, ať se definujeme vůči Spojeným státům či Asii, měli bychom trvale mít na paměti právě náš respekt k lidské individualitě.

Naši víru, že pouze jednotlivec, nikoliv dav, stát či vůdce je schopen překonat nepřátelství mezi národy a státy, reflektovat historické chyby a vyvozovat z nich pozitivní důsledky. Jinak řečeno, jedinec bývá chytřejší než dav, je nositelem objevných myšlenek a je schopen je přeměnit ve skutečnost. Rovnost národů a ras, mužů a žen, zákaz otroctví a trestu smrti či svoboda slova je v ústavě přímým důsledkem úcty ke schopnostem jedince.

Ideály versus všední den

Je zajímavé, že o něčem tak důležitém se stále méně mluví a píše. Přitom sílící globalizace by nás měla nutit, abychom si individualismus jako pozitivní hodnotu trvale připomínali, jinak nám všem skutečně hrozí obávaná ztráta osobní a kulturní identity. Při strmě klesající úrovni evropských médií si debatu na podobné téma už také těžko dokážeme představit.

Lidi pochopitelně zajímá víc, kolik bude stát benzin, než jestli je jejich individualita v ohrožení. Evropská teze o individualismu se také vůbec nelíbí politickým populistům a manipulátorům. A problém je i v tom, že každá současná politika je nesena především krátkodobými volebními zájmy, zatímco projekt sjednocené Evropy je dobrodružným pochodem na dlouhou trať. Když se byrokracie celoevropského rozhodování spojí s narůstajícími ekonomickými problémy, vzniká dojem, že to celé vlastně nemá cenu a že by nám bez ostatních bylo lépe.

Důsledkem jsou rozhodnutí, která k nadšení pro evropský projekt vůbec nepřispívají. Takzvaná dočasná omezení pohybu pracovních sil jsou dobrým příkladem: Proč bychom zrovna my v Česku měli společně se Schröderem horovat pro evropskou ústavu, když právě Němci nám uzavírají pracovní trh? V Německu to ovšem občané vidí právě obráceně: Proč máme být nadšení ústavou a rozšířením, když se naše firmy zavírají, produkují už leda nezaměstnané a táhnou za vyšším ziskem do nových členských států? To je mimochodem i jeden z hlavních důvodů, proč ústavu odmítá tolik Francouzů.

Co z toho plyne pro nás

Myslet krátkodobě je přirozené. Na debatě o ústavě je ale vidět, že v dnešní Evropě to nestačí. Například problémy s přesouváním firem za levnou prací se podle expertů dají řešit pouze a jedině na globální úrovni, a proto musí být Evropa silná jako celek. Václav Klaus nedávno projevil obavu ze ztráty české suverenity a upozornil, že ústava zakládá nejméně federaci. To je v konečném důsledku pravda.

Ale jaké nebezpečí pro nás z případné evropské federace plyne? Kde je jaký diktátor, kde je skupina či strana, která by nás mohla ohrozit tak jako v minulosti fašisté či komunisté? Současná Evropská unie má tisíce chyb, ale je obdivuhodným výsledkem historického poučení. Pro mnoho lidí je dnes institucí, která bude automaticky trvat navěky. To je ale naivní představa. Existuje mnoho scénářů, které by dokázaly Evropu rozložit a v krajním případě i dovést na práh nové války. A existuje i reálná vidina dvourychlostní Evropy, v níž budou intenzivně spolupracovat hlavně staré členské státy a ty ostatní ztratí vliv. Česká republika se svou neurčitou politikou by v takovém případě zůstala za dveřmi jako první. I proto je čas se probudit a vzít hlasování vážně. Ústava sama nevyřeší ani jediný náš problém. Mohla by nám ale pomoci formulovat moderní českou identitu: Souhlasíme na základě české historické zkušenosti s myšlenkou, že jednotlivec je cennější než dav, že individualita je hodnota, kterou musíme společně chránit? Když si dokážeme odpovědět na tuhle základní otázku, budeme také vědět, zda se chceme hlouběji začlenit do evropských struktur, či zda nám vyhovuje vegetovat na jejich okraji jako tolikrát v minulosti.